Hru o trůny vypravěčsky zpackali, říká Richard Skolek

Andrea Vránová, publikováno 7. 3. 2023

Budoucnost jsou stažení zdarma. Psaní jde vytrénovat. Rozhovor se spisovatelem, který nedá dopustit na čtečku.

Rozhovor vznikl na podzim 2021 a nedotýká se tak aktuálních témat jako válka na Ukrajině či nástup umělé inteligence.

Všechno, co jste (ne)chtěli vědět o spisovatelské profesi a tvůrčím psaní. Tak by se dal shrnout rozhovor s autorem devíti (humorných) knih a lektorem tvůrčího psaní Richardem Skolkem. Probrali jsme zákonitosti úspěšného příběhu, vydávání knih, zpackaný závěr Hry o trůny i kontroverzní tweet J. K. Rowlingové. Richard čte mimochodem ze čtečky. A budoucnost spisovatelů vidí v publikování online a staženích zdarma. V rozhovoru pro Naučmese pohřbí i další stereotypy.

Richarde, jak ses dostal ke svojí profesi? Tedy – lze to tak vůbec nazvat?

Já bych to profesí nazval. Je to samozřejmě taková zvláštní profese, protože se nedá dělat osm hodin denně, ani se jí v Česku nedá rozumně uživit. Seriózněji jsem začal psát někdy v patnácti letech. Prošel jsem si klasickými fázemi většiny autorů – začal jsem fantasy románem, který byl nepřiznanou kopií Pána prstenů, pak jsem měl básnické období, ze kterého se naštěstí nic nedochovalo. A později jsem začal psát fejetony do novin, konkrétně do brněnského Deníku. Tam to začalo a nějak se to… chtěl jsem říct „chytlo“, ale ono se to moc nechytlo, protože mě pořád vyhazovali.

Vyhazovali?

Byla to zvláštní symbióza. Psal jsem tam externě fejetony a epigramy, ale oni byli na některá témata hrozně citliví. To mi pak vždycky napsali, že se pár týdnů nemám ozývat. Jednou jsem třeba napsal cosi o přehradě, to bylo na měsíc.

Jako že tě na měsíc vyhodili?

Ano, byl jsem v exilu. Nebo jsem psal o tom, že na náměstí Svobody je několik zvláštních věcí. Třeba kulatá kašna a kolem ní verše. Jenže nejsou na ní, ale na zemi, takže se po nich šlape. To bylo asi na dva měsíce

No, každý někde začít musí…

Každopádně těch fejetonů bylo najednou dost na knihu a tam jsem měl obrovské štěstí, největší za celou dobu, co píšu. Velmi rychle jsem našel nakladatelství, které chtělo moji knihu vydat. To bylo v roce 2009. Dnes je protlačení knihy k vydání mnohem těžší.

Proč?

Cítím, že všechno je jen o penězích. Dřív se vydávaly knihy, které se nakladatelům tak tak vrátily, ale řekli si „tohle je pěkná kniha, vydáme ji“. Bylo tam daleko víc srdce než peněz.

Když jsme u těch nakladatelství, knížky jsi vydával nejrůznějšími způsoby – online, u malého i většího nakladatelství, samonákladem. Dovedeš tyhle způsoby srovnat?

Samonákladem ne, všechny moje knihy vyšly u nějakého nakladatelství. Je tam spousta problémů. Malá nakladatelství to často odfláknou, u těch velkých je zase člověk jenom číslo. Potíž je i v tom, že i když někdo spisovatelství bere jako profesi, pořád je to spíš koníček – naprostá většina českých autorů se psaním neuživí.

Není tedy řešením ten samonáklad?

Tam jsou zase jiné překážky. Vydat si knihu a udělat to kvalitně, to je nepředstavitelné množství práce. Když je na to člověk sám, hodně těžko se například domlouvá s tiskárnou. Typicky bude nepřátelská, dá strašně vysokou cenu, bude se s ní špatně vyjednávat. A navíc, pokud budou nějaké třenice nebo problémy, což zcela jistě budou, jednotlivec bude v tom řetězci až na konci. Může se stát, že vydání jeho knížky odsunou třeba o rok.

Tam neexistuje žádná smlouva?

Většinou to není vymahatelné. Tiskárny jsou obří podniky, mají toho spoustu. Nakladatelství na ně tlačit můžou, jednotlivec těžko.

Jaké další pasti číhají na odvážlivce, kteří si chtějí vydat knížku na vlastní pěst?

Těžké je třeba najít kvalitní spolupracovníky – redaktora, sazeče, grafika apod. Pokud člověk vyrábí opravdu hodně knih, může být složité i skladování. Když si nějaký influencer nechá udělat deset tisíc výtisků, už to nemůže mít doma v rohu pokoje. Největším problémem ale je dostat tu knihu do distribuce. Dá se uzavřít smlouva s distributorem, nakladatelství ale berou knihy jen do komise, což znamená, že se rozhodují, jestli tu knihu vůbec přijmou, nebo ne. Neznámý autor se samonákladem má tak většinou smůlu.

Jaké indicie mi tedy napoví, že mířím k férovému nakladatelství?

To by byla odpověď na dvě hodiny.

Dovedeš to smrsknout do pěti minut? :)

První proměnnou je velikost nakladatelství. Jak jsem říkal, u malého nakladatelství bývá osobnější přístup, u velkého je to jako v továrně. Velké nakladatelství má ale spoustu jiných výhod – pokud nastanou nějaké problémy (například s tiskárnou), zasáhne. Bývá taky profesionálnější. Současně zaručí, že knížka bude ve všech knihkupectvích, protože má známé jméno. Knihkupec ji vezme automaticky a nebude se dívat na nic dalšího.

To dává smysl.

Dál bych se podíval na to, jak se vybrané nakladatelství stará o své autory – jestli má nějaký profil na sociálních sítích, webové stránky, jestli dělá nějaké akce, besedy, soutěže, jestli těm knížkám dělá reklamu apod.

Zkontroloval bych si taky fungování distribuce. Zašel bych do pár knihkupectví a ověřil bych si, jestli tam mají jejich knihy v regálech – ve skladu jsou celkem zbytečné. Některá nakladatelství vypadají velmi aktivně, ale jejich knížky nejsou nikde k dostání.

A nakonec bych kontaktoval několik autorů, kterým už tam něco vyšlo.

Nelítostný svět. Ono to vypadá, že autor má s dopsanou knížkou hotovo, ale pravda bude někde jinde…

Dopsat knížku je pěkné, ale tohle je taky obrovský boj. Chce to nervy, vytrvalost, pokoru a určitou pragmatičnost. Cest je víc, ta nejlepší je podle mě vydat knížku pod nakladatelstvím. Nelítostný svět je to hlavně kvůli tomu, že je v něm strašně málo peněz.

Odhalíš, jaká „almužna“ putuje autorům?

Když si odmyslíme daň, distributor s knihkupcem shrábnou padesát až šedesát procent z ceny knížky. Nakladatelství tedy dostane čtyřicet až padesát procent, autor má většinou mezi pěti až deseti procenty.

Průšvih je v tom, že to všechno platí nakladatelství. Když se knížka neprodává, distributorovi a knihkupci je to jedno – jenom jim tam zbytečně zabírá místo. Nakladatelství ale vzniká obrovská ztráta. Když se ovšem knížka prodává, zisk z toho mají všichni. Ten systém je nastavený neférově, distribuce je ale bohužel tak obrovská, že s tím není možné nic udělat.

Za jak dlouho může být kniha po dopsání v obchodech?

Pohybuje se to mezi rokem a dvěma, s tím, že je to velice individuální. Jsou knížky, které se stihly vydat do měsíce, třeba bestsellery. A jsou knížky, které jsou ve výrobě tři roky, ale nakonec vůbec nevyjdou, protože od toho nakladatelství couvne.

To je docela podpásovka.

Ty smlouvy jsou vůči autorům hodně nepřátelské. Bývá v nich uvedeno nejzazší datum vydání, ale když se to nestihne, nic se nestane, není tam žádné penále. Člověk může udělat jen to, že tu smlouvu vypoví a jde jinam.

Možná by bylo nejlepší dávat knihy už jen zdarma

Před čtyřmi lety ses rozhodl dát tři ze svých knížek ke stažení zdarma. Byl jsi zvědavý, co to udělá se čteností tvých knih. Prozradíš, jak to dopadlo?

Úplně všechny mé knihy – kromě té poslední, na kterou se ještě váže smlouva – jsou ke stažení zdarma. Skoro všechny už jsou i namluvené na YouTube jako audioknihy zdarma. Máme 21. století, tahle strategie podle mě dává smysl. Čtenáři na to reagují velmi dobře. Lidi dneska mají milion možností a je strašně těžké je přesvědčit, že zrovna já stojím za jejich čas. Poslední dobou přemýšlím, jestli ten klasický model vydávání knížek není přežitý. Jestli by nebylo lepší dávat zadarmo všechno. Ale to je trochu radikální i na mě.

Otázka je, že z čeho budou autoři živi…

Knížky nic nevydělávají. Normálně mám z knížky pět, maximálně osm procent. Každý si může spočítat, kolik to je, když se prodá tisíc výtisků knížky. Za ten čas a práci je to směšné. Proto přemýšlím, jestli není lepší strategie dostat to k co největšímu počtu lidí tím, že to dám zadarmo. Na druhou stranu to v očích čtenářů může snižovat kvalitu tvorby.

Co tedy udržuje autora před hranicí „chudoby“?

To řeší každý jinak. Většina to vzdá a živí se něčím jiným, neřeší, kolik to vydělá. Jednou z cest je psaní pro rozhlas – z nějakého důvodu platí absurdně dobře. Je ale těžké se tam dostat. V rozhlasu jsem uspěl se čtrnácti pohádkami a dodnes za ně dostávám docela pěkné peníze. Ty pohádky vyšly i knižně, a když to srovnám, v knižní podobě vydělaly v součtu asi dvacetkrát míň než v rozhlase.

A další cesty?

Někteří autoři pohádek třeba objíždí školy a pořádají besedy. Teoreticky by člověka mohla uživit autorská čtení, kdyby byla placená, což ale ta česká většinou nejsou. Nebo jde učit psaní. Lektorů je u nás hodně, málokdo ale opravdu píše, většina jsou jen teoretici.

Já se hodně opírám o Patreon, kde mám teď docela dobrý a pravidelný příjem, větší než z knih. Pro méně známé autory to může být nejstabilnější a nejlepší možnost.

A co sociální sítě? Generují lajkovaným autorům nějakou dobrou kačku?

To je past. Lidi třeba vidí, že Ždibřich má dvanáct tisíc fanoušků, a možná si říkají: „Ten je za vodou.“ Sociální sítě ale samy od sebe žádné peníze negenerují. I kdyby tam těch fanoušků bylo sto tisíc, pořád bych z toho nic neměl.

Nemůže ohlas na sociálních sítích aspoň zvednout kredit autora v očích nakladatelů?

Mám pocit, že na to moc neslyší. Když jsem se snažil vydat Ždibřicha, měl jsem na Facebooku sedm, osm tisíc fanoušků, což bylo podle nich strašně málo. Je pravda, že knihu si realisticky koupí zhruba desetina sledujících. Finančně se to promítá především do toho Patreonu.

„Lidé, kteří menstruují“ či „těhotní lidé“. Jazykové extrémy, říká spisovatel

Někde jsem o tobě četla, že preferuješ čtečky. Bylo to pro mě zdrcující zjištění – spisovatel preferuje četbu z displeje?! :)

Podle takové té stereotypní představy o tom, kdo je spisovatel, bych měl doma mít obrovskou knihovnu. Ale nemám. Klasických, fyzických knih je tu asi třicet, z toho dvacet jsou výtisky Ždibřicha.

Já se moc nenechávám svazovat pravidly, která mi nedávají smysl. Nejsem rebel, ale přijde mi jako hloupost mít ve 21. století nějaké knihy. Chápu lidi, pro které je to artefakt a musí ho držet v ruce. Mě ale zajímá hlavně ten příběh, a ten je úplně stejný ve čtečce jako ve fyzické knize. Brzy bych se zaskládal knihami, vytvářel bych hrozně moc odpadu, došlo by mi místo. Nedává mi to prostě smysl.

To je (pro mě) revoluční myšlenka. Když už jsi naťukl toho Ždibřicha – intelektuál, co o věcech přemýšlí do hloubky a vyvozuje z nich často pravdivé, někdy naivní a zaručeně vtipné závěry. Kdo nebo co je nevyčerpatelným námětem na stripy?

Třeba z prezidenta by se dala dělat legrace pořád dokola, snažím se ale ty stripy dělat trochu nadčasově a vyhýbat se tomu, abych se strefoval do konkrétních lidí. Někdy se nechám „zlákat“ nějakou událostí – teď třeba hodně vede iracionalita debaty o očkování a koronaviru. Obecně mě ale zajímají spíš témata než lidi. V ideálním případě by měl Ždibřich upozorňovat na věci, které všichni znají. Mělo by to ale být podáno v jiném světle, kreativně a vtipně. Hodně mě lákají kulturní války.

Cílíš teď třeba na rovnoměrné zastoupení etnik a pohlaví ve filmech?

Třeba. Nebo na Rowlingovou a další velké kauzy. Nezajímají mě ty „aféry“ samy o sobě, ale spíš filozofie a názory za nimi. Mám pocit, že se tam často ztrácí nějaká perspektiva. Třeba Rowlingová podle mě v tom prvním tweetu nic strašného neřekla.

Připomeneš nám ho?

Šlo o článek, v němž se objevilo sousloví „lidé, kteří menstruují“. V téhle věci nejsem úplně rozhodnutý a přemýšlím nad ní. Vadí mi ale třeba sousloví „těhotní lidé“. Chápu, proč vzniklo, ale přijde mi filozoficky špatně přizpůsobovat jazyk mikroskopické části populace, která navíc ví, že je mikroskopická a něčím zásadně odlišná od normy. A tedy chápe, že není racionální očekávat tohle jazykové přizpůsobení.

Nejvíc mě na tom ale fascinuje to, že když člověk něco takového řekne, sesype se na něj hodně lidí, kteří začnou militantně bránit tu svoji jedinou pravdu. Snažím se v tom najít něco zajímavého a jít opravdu do hloubky. Nevidět to černobíle, protože třeba tohle je složitá věc.

Co je podle tebe špatně na sousloví „těhotní lidé“? Neber to jako demonstrování mého názoru, spíš zvědavosti. Někdo by mohl namítnout, že s ním nesouhlasíš, protože nesouhlasíš s tou menšinou…

To chápu, ale kromě těch rozumných kroků, které děláme, se snažíme agresivně vyjít vstříc všem titěrným segmentům populace i ve chvílích, kdy to není na místě. Přijde mi to rozumné třeba v momentě, kdy se to týká těhotenství samotného, zdravotních rizik s ním spojených a podobně. Ale tohle byl text o očkování a o tom, že s ním mají těhotní lidé počkat. Hrozně mi tady chybí racionální střed, ve kterém se o věcech dá diskutovat.

Stát uprostřed názorového spektra a posílat ven své postřehy – to teda Ždibřichovi nezávidím. Musí to být daleko těžší disciplína než házet stripy z jedné strany názorového spektra…

Je to strašně těžké, ale v tom je právě ta výzva a zábava. Na druhou stranu jsou i věci, na které má Ždibřich zcela jasný náhled a říká ho pořád dokola. Co padesát dílů si třeba utahuje z toho, že ještě pořád nemáme manželství pro všechny. Což mi přijde absurdní a nepochopitelné a vůbec nechápu, proč o tom diskutujeme – to se přece mělo zavést už dávno.

To je na jednu stranu extrémní názor, ne?

Pro někoho ano. Ono to dráždí, lidi mají velký problém s tím, že mi vadí spojení „těhotní lidé“, ale zároveň hlasitě podporuju manželství pro všechny. Chtěli by, abych byl na jedné straně. Ale já chci být uprostřed, respektive chci nad každou věcí uvažovat samostatně, udělat si vlastní názor. To je jediné místo, kde se dá najít nějaký humor. Chce to ale silné nervy – skoro každý strip někoho popudí.

S tím jsi ale musel počítat, když jsi přišel s postavou, co se strefuje do veřejného dění…

Určitě. Ždibřicha jsem vymyslel proto, že jsem nemohl najít český strip, který by mě bavilo číst. Kromě Oprásků [Opráski sčeskej histrorje – pozn. autorky], které jsou opravdu hodně specifické, cílí většina z nich na toho nejnižšího společného jmenovatele, bývají vulgární, primitivní…

Vznikl Ždibřich podle nějaké živoucí předlohy? Kdybys ho měl přirovnat k nějaké známé osobnosti, kdo by to byl?

Ždibřich jsem já, jen o dost horší.

Ha ha. Dovedeš to (se) nějak rozvést?

Se Ždibřichem se potkáváme v názorech, často říká věci, které si myslím, ale neodvážil bych se je říct nahlas. Je to člověk, který má ve všem jasno, všemu rozumí, ale nikdy nic nedokázal. Takový Brouk Pytlík. Je to ten, co sedí v křesle a říká ostatním, jak to mají dělat.

To zní jako pejorativní definice našeho „Čecháčka“.

V podstatě. Ale s tím, že si hraje na intelektuála. Kdosi to popsal tak, že je to hodný kluk, který ví, že si nikdy nevrzne. Někdo jiný zase napsal, že ta postava má někdy velkou sebereflexi, a někdy zase vůbec žádnou. Ale to je podle mě normální a ničemu to nevadí.

Nejpovedenější strip?

To se těžko vybírá.

Jsou skvělý všechny? :)

Minimálně polovina je slabá až průměrná. Zároveň si myslím, že řekněme každý pátý je opravdu dobrý. Hodně se mi líbil jeden z těch posledních – taková ta modlitba „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu…“, ale převedená na dobu covidovou. „Bože, dej mi moudrost, abych si po pěti minutách nehrál na odborníka, odvahu, abych si připustil, že je něco nad mé mentální možnosti, a sílu, abych si své bludy nechal pro sebe.“ To s lidmi hodně zarezonovalo.

Jen stupidní pohádky uspějí

Pojďme na tvoje další knížky. Básnická sbírka Vzdechy a povzdechy je věnována „bohyni malých zázraků“. Důvtipně a důvěrně tu popisuješ nekonečno odstínů lásky a vztahů skrze předměty a činnosti každodenního života. Vycházíš z vlastních vztahů? Co říkala oslavovaná žena (ženy) na uveřejněné detaily milostného života? V některých pasážích ses moc nezdráhal…

Ano, ta sbírka je pro konkrétní ženu. Ta to ví a líbila se jí. V posledních dvou letech je ale můj život úplně jiný, mám pořád málo peněz, snažím se nějak přežít. Partnerku nemám už dlouho. O tomhle tématu jsem taky už strašně dlouho nic nepsal…

Rozumím. A co pohádky – třeba ta O Třech světluškách, v níž pátráš po tom, kdo rozsvěcuje hvězdy a jak se dostaly na oblohu. Proč hvězdy?

Ani nevím, jak mě to napadlo. S nápady problém nemám, zato mám pořád málo času na jejich zpracování. Teď píšu fantasy/sci-fi povídky a mám nápady na dalších deset. Touhle knížkou jsem ale trhl rekord – měl jsem ji hotovou za hodinu a půl. (směje se)

Žánr pohádek u tebe vede – do světa jsi vypustil knížku Zkraťsifous aneb Pohádky na dobré ráno a další. Co tě na pohádkách láká?

Na pohádkách jsem trénoval. Jsou vypravěčsky hrozně jednoduché, nemají složité dialogy, postavy a podobně. Ale ukázalo se, že si úplně nerozumím se současným trhem. S tím, jak by měla dobrá pohádka vypadat.

Jak by měla dobrá pohádka vypadat?

Všechno se v nich dneska zjednodušuje, bývají až stupidní. Když má člověk jméno, může si psát, co chce, a oni mu to vydají. V opačném případě ale složité pohádky nechtějí. Stěžovali si třeba, že v té knížce o světluškách jsou moc exotická jména – indonéská. Přitom jsem je přepsal česky a dal jsem si pozor, aby se dobře vyslovovala. Nebo se jim nelíbila věta „ten strom tu byl před lidmi a bude tu i po nich“. Podle redaktorky tu po lidech přece nic nebude.

To je drsná cenzura.

Mě baví pohádky, které se psaly dřív. Třeba Petr Pan, ten má neskutečnou hloubku. Nebo Nekonečný příběh. Ale přiznejme si, že Nekonečný příběh by dneska nemohl vyjít.

Rozvedeš to?

Jde o ten tlak na jednoduchost. Aby děti všechno pochopily. Šel jsem do České televize nabídnout toho Zkraťsifouse jako večerníček. Měli výhrady, které pro mě byly úplně nepochopitelné. Šéfdramaturgovi třeba vadilo slovo „strategie“ – prý ho děti neznají. Vážně děti v roce 2015 neznají slovo strategie?

Naučily by se aspoň něco novýho, ne?

Právě. Když píšu pro děti, nepoužívám složitý jazyk ani přehnaně dlouhá souvětí. Ale to neznamená, že nemůžu psát pěkně. Pokud děti něco neznají, zeptají se rodičů a rozšíří si slovní zásobu.

A k tomu tlaku na jednoduchost – rád třeba vzpomínám na jeden z dílů Gumídků. Měli v něm takový sluneční telegraf – stroj, který dovedl posílat a přijímat zprávy.  Začali tak komunikovat s jedním gumídčím královstvím. Pak tam ale přišel kníže Ignor a zjistil, že se tímhle strojem dá i ničit. Gumídci si tak museli vybrat, jestli ten vynález rozbijí, a připraví se tak o možnost komunikace, anebo budou riskovat, že padne do rukou zlého knížete. Nakonec ten stroj zničili, což mě jako dítě hodně zasáhlo. Byl to silný, nejednoznačný konec, který ve mně zůstal. A přesně takové příběhy bych chtěl psát. Jenže to dneska neprojde.

Fejeton Hubený nás nedostanou je tom, jak jsi byl vychrtlý a „jak ti všichni říkali, ať jíš. V pubertě ses pak dostal nad hmotnostní normál a k osmnáctinám dostal knížku Jak sbalit ženu“. Jak moc je tenhle fejeton autobiografický? Bral jsi to v pubertě s nadhledem jako v dospělosti, kdy jsi fejeton psal?

Je stoprocentně autobiografický. Tady v Čechách máme tradici, že si děláme legraci sami ze sebe. Mám tenhle humor moc rád. Vnímání sebe sama, především svého těla, je ale moje největší slabina. Rok jsem kvůli tomu chodil na terapii. Dokážu o tom s nadhledem psát, ale nedokážu to tak vnímat.

Lidí bez talentu jsem viděl málo, říká spisovatel

Kde se bere tvůj humor, nadhled? Máš ho v rodině?

Humor ke mně patřil vždycky. Je to asi zčásti výchovou a rolí v kolektivu – vždycky jsem byl outsider. Tam humor pomáhá. Je to tak trochu evoluční strategie, jak přežít v kolektivu.

Nepíšu ale jenom humorné věci – teď třeba pracuju na fantasy románu, který je naprosto vážný. V tomhle žánru je mi humor intenzivně nepříjemný, ačkoliv u nás máme fantasy a sci-fi hodně spojeno s hláškovacími jízdami. Chci ukázat, že i v těchto žánrech se dá napsat literárně kvalitní text.

Dobíjíš se co do humoru i někde jinde? Máš oblíbené knihy, filmy, seriály, texty…?

Mám spoustu oblíbených sitcomů. Asi nejvtipnější věc, kterou jsem kdy viděl, je Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. To je inteligentní humor, který mám moc rád. Jinak „můžu“ třeba Cimrmany.

Často glosuješ politické dění. Dovedeš jmenovat nějakého politika, který ti hrne pod prsty náměty na stripy?

Nemyslím si, že jsou nějací vyloženě vtipní politici. Donald Trump byl na jednu stranu chodící studnice námětů, ale zároveň to zabíjel, protože už ty hlášky „sázel“ rovnou. Českou paralelou je Jiří Ovčáček. To je tak nepochopitelně bizarní, že už se z toho legrace udělat nedá. Nová vláda vypadá příčetně, tak doufám, že bude na stripy bohatší.

Zmínil jsi, že pracuješ na fantasy románu, v minulosti jsi publikoval fejetony, pohádky, poezii, epigramy… To je žánrově hodně pestré. Kde bereš inspiraci?

Všude možně. Inspirace mám spoustu, bojuju s nedostatkem času a energie.

Rodí se člověk s talentem na psaní? Nebo se to dá vytrénovat?

Z pohledu učitele tvůrčího psaní a dříve učitele improvizace můžu říct, že to skoro vždycky vytrénovat jde. Lidí bez talentu jsem viděl málo. A i ty to nakonec může bavit. Mám třeba jednoho účastníka, který ke mně chodí asi pět let. Není tam nic, vůbec mu to nejde, ale je to grafoman a naplňuje ho to.

Jak tedy poznat dobrý příběh? Jsou to postavy, příběh, správné zacílení?

To se nedá úplně říct, protože každý příběh je o něčem jiném. Musí mít něco, co člověka zaujme. Může to být napínavý děj, geniálně napsané postavy, nebo třeba zajímavé prostředí.

Zmíníš svůj oblíbený knižní příběh?

Jsem skalním fanouškem George Martina.

To je Hra o trůny?

Ano, Píseň ledu a ohně. Martin píše výborně. Četl jsem od něho i další věci a je pro mě jedním z nejlepších žijících autorů. A vlastně i těch nežijících. Má geniální, překvapivé příběhy, postavy, které jsou pro mě uvěřitelné, ten svět jde neskutečně do hloubky…

A co říkáš na seriál? Nedávno jsem dělala rozhovor s Reném Nekudou, během nějž jsme se o něm bavili, tak mě zajímá i tvůj názor.

Psal jsem o něm dva články. Tvůrci se zpronevěřili pilířům, na kterých to stálo, což byly propracované postavy, inteligentní rozhovory a to, že se nepodceňovala inteligence diváka. V šesté, sedmé řadě se z toho ale stal úplně jiný seriál. Všem postavám najednou IQ kleslo na polovinu.

Kdybychom to chtěli popsat odborně, původně to byl sociologický způsob vyprávění, kde nezáleží na jednotlivých postavách, ale na větších jevech a celcích. Později se z toho stalo klasičtější psychologické vyprávění, které se soustředí na konkrétní postavy. Scenáristi [David Benioff a D. B. Weiss – pozn. autorky] dovedli skvěle adaptovat to, co už bylo napsané, jakmile měli ale příběh vymýšlet sami, byla to tragédie Už v šesté řadě byly jasné náznaky, že sledujeme úplně jiný seriál.

Můžeš být konkrétní?

V první řadě třeba Khal Drogo umřel na zanícenou ránu. V šesté Aryu bodli do břicha a shodili do kanálu, ale ona si dala polívku a byla v pohodě. To už jsme sledovali takovou tu hollywoodskou klasiku…

Nebo drak vyplivne oheň, Jon Snow se schová za „kamínek“ a neshoří mu ani vlas…

Ano, to je další věc – ta osmá řada byla tak špatná, že si toho všimli i lidi, kteří by jinak nad strukturou seriálu nepřemýšleli. Napadl mě teď ještě Night King. Čí linka s ním byla spojená, koho připravovali na velkolepý závěrečný souboj? Samozřejmě Jona Snowa. A na konci odněkud vyskočí Arya a zabije ho ona, ačkoliv ním příběhově neměla nic společného. Tam je špatně opravdu všechno.

Jsem jako Hercule Poirot – dobrák, pedant

Probrali jsme vydávání knih, tvoje díla, zákonitosti kvalitní literatury. Než vypnu diktafon, myslím, že by začínající tvůrce ještě zajímalo, jak ten dobrý příběh napsat. Kde začít? Jsou to postavy? Prostředí? Zápletka? Nebo nechat prsty svobodně konat?

To má každý jinak, nejde to zobecnit. Mě zdaleka nejvíc zajímá myšlenka, o té mám jasno od začátku. A pak přemýšlím, jak by se dala co nejlépe předat.

Měl by úspěšný spisovatel brát psaní opravdu jako řeholi a tvořit každý den? Nebo je lepší vyčkat na flow?

Za úspěšné spisovatele mluvit nemůžu, ale jako neúspěšný spisovatel to beru opravdu jako práci. Má to obrovské výhody – člověk se přiměje k tomu, aby něco napsal, i když zrovna nemá den. Snažím se tomu dát každý den dopoledne dvě hodiny, ať se děje cokoliv.

Máš nějaké triky na chvíle, kdy inspirace chybí? Je to spánek, procházka, nebo snad víno? :)

Nic, co by fungovalo dlouhodobě. Jednu dobu jsem třeba vymýšlel strašně moc poezie během procházek, ale za dva měsíce se to vyčerpalo. (směje se) Většina lidí, se kterými pracuju, má nápadů spoustu. Spíš řešíme, že se k té tvorbě nedostanou nebo že mají nějaký blok.

Ždibřich ztělesňuje určitý vizuální a charakterový typ člověka. Kdyby ses měl připodobnit k nějaké známé osobnosti či fiktivní postavě, kdo by to byl?

Napsal jsem podle sebe Medvěda Bručimíra, což je patrné už z názvu. (směje se)

Mně to tak nepřijde. Ačkoliv je pravda, že tě znám jen hodinu a půl. :)

Na první dobrou mě napadá Hercule Poirot. On je v podstatě dobrák, určitě větší než já. Ale zároveň je pedant, musí být po jeho. Nebo kapitán Picard. To je na první pohled velmi chladná, racionální, intelektuální postava. Má ale i nějaké city, jen většinou nejsou moc vidět.