Proč Hra o trůny pobláznila svět?

Andrea Vránová, publikováno 10. 1. 2022

O tajemství úspěšných příběhů se spisovatelem Reném Nekudou

Mám problém. Před pár měsíci jsem oprášila svůj „štěk“ v Naučmese. Nově už to teda není jen „štěk“. Spíš štěkání za sprintu podél plotu, kdykoliv projede auto.

Dosud jsem příležitostně napsala newsletter. Teď je to četnější přísun textů na blog, co má s mojí osobou vstát z mrtvých.

Jenže můj manžel přede mnou minulý týden zapnul Hru o trůny. Jo, ten seriál, co frčel před deseti lety (blik, Andreo).

Problém je v tom, že mám denně jen hodinu a půl času. Jsem na mateřské se dvěma dětmi, kterým je dohromady pět. Jeden díl Hry o trůny má něco k jedné hodině. A jeden dvojdíl, tj. když nejde s rozpletením děje počkat do druhého dne, něco ke dvěma hodinám.

A do toho mám psát nějaké věci.

Kdo viděl Hry o trůny, dovede si asi představit, jaké martyrium prožívám právě teď, když mi tu pod prstama pomalu, ale jistě kyne text.

Kyne.

Poomaaluu...

Tím pomaleji, čím víc myslím na to, co jsem teď mohla dělat!

Totiž koukat na ty hezoučké blonďaté lannisterské zmije a tmavovlasé „charizmaťáky“ ze Zimohradu. Jak se milujou, bičujou, porcujou, zrazujou.

Pro ty, co Hry o trůny neznají: v seriálu (i knize) se znepřátelené rody (zejména Lannisterů a Starků) přetahují o Železný trůn vládce Sedmi království. V ústraní si na něj mnou ruce další lidi, ať už divoši či další rody. Seriál poutá fiktivnědobovými kostýmy, intrikami, sličnými tvářičkami, válečnou „řezničinou“ i explicitně zobrazovanou nahotou.

Tenhle seriál mě opil a dělá si se mnou, co chce.

Nechává v kuchyni hory nádobí. Zvyšuje můj kalorický příjem (proklínám ďobání). Když sleduju násilí páchané na ženách, tak ho cítím. A… soucítím. 

(Mimo sledovací čas si mimochodem s manželem pouštíme soundtrack.)

Co se to se mnou děje? Může mě takhle opojný příběh něčím obdařit? Nebo spíš zmagořit?

Nu, trávíme teď s manželem konečně večer co večer spolu. Jistě kvalitně.

Ale opravdu – jak dovede silný příběh zamávat životem smrtelníka?

Dary pasivní zábavy

„Dobře odvyprávěné příběhy znamenají vnitřní obohacení. Na začátku Her o trůny to byla pomyslná příprava na nebezpečí. Tím, že se v kmeni vyprávěly historky o krvelačných zvířatech a cizích krajích, získávali jeho členové povědomí o něčem, s čím zatím neměli bezprostřední zkušenost. A potom když přišla, byli poučenější a připravenější. Myslím, že to v sobě obsahuje i Hra o trůny,“ míní spisovatel René Nekuda, který mj. vede na Naučmese kurz Tvůrčí psaní 2.0 s marketingovou expertkou, spisovatelkou i blogerkou Michelle Losekoot.

Když to vztáhnu na můj nový závislostní případ, fáze přípravy u mě asi nějak proběhla. Nebudu lhát, že hektolitry euforie kolem tohoto seriálu zalily i moje sluchovody.

Vůči všem „ejchuchů“ okolo seriálů jsem ale imunní. Se svým drobečkem volného času na mateřské pro mě vždycky byly symbolem provinilosti. A tak jsem euforii kolem Her nevěnovala pozornost.

Měla jsem. Teď se tu přede mnou zčistajasna obnažily. A já nemůžu přestat zírat.

Na rozdíl od hlavních protagonistů seriálu jsem se nikterak nepoučila. Topím se v závislosti – hraju hru o trůny jako zajetý gambler.

„Dále je tu dobře zpracováno třeba mnoho psychopatického jednání,“ pokračuje René.

Souhlasím. Jak jen lépe zobrazit přecitlivělého egoistického maniaka nežli králem Joffreym? Králem, co na jakýkoliv byť jemný nesouhlas reaguje stylem „kill them all“? Jo, nejen tady jsem se poučila. 

Píšu si:

1. Nevyhazovat děti z věží, když mě někdo přistihne s milencem.
2. Neřezat z nudy pohlaví.
3. Nesouložit se sourozenci – plodí to nejen psychopaty, ale i psychopatické chování.

Extrémy? Lepší s nimi než bez nich, říká spisovatel

To všechno, co René říká, dává smysl. Na druhou stranu – nebylo by přínosnější přece jen něco napsat, vyrobit, upéct místo pasivního zírání na seriál?

„Je to relax a restart fantazie, což se později může zúročit někde jinde. Ano, třeba i u toho pečení,“ uklidňuje mě. Než se mi oči zúží na dvě spokojené čárky, dodává: „V tomto tvém případě je ta váha docela vachrlatá – bere to čas s rodinou. Na to by se mělo vždycky myslet a nacházet v tom přijatelný balanc.“

Jen slepý a hluchý by ve Hře o trůny přehlédl pár prvků, které posouvají tento seriál do extrémnějších rovin – nahá kopulující těla, pokročilá „řezničina“, krása snoubená s psychopatickými sklony... Sázeli tím tvůrci na jistotu? Ptám se Reného, jak si rozumí úspěšné příběhy a extrémy.

„To jsou jen jednotlivé dílky celé skládačky. Ale určitě ty důležitější dílky. (směje se) Ona neexistuje jedna správná cesta, ale těch cest je vždycky několik,“ upřesňuje René. „Příběhy i jazyky mají své zákonitosti a ten mix výsledného kouzelného nápoje závisí na sdělení, to je téma, a také formě, to je televizní seriál. Plus na cílové skupině,“ poodhaluje tajemství úspěšných příběhů. „Ale extrémy jsou obecně vždycky zajímavější než šedý průměr.“

Úspěšný příběh? Podle výdělku a ocenění jej nepoznáte

Nakonec je ale fuk, jestli tvůrce obsadí do hlavní role půlčlověka s chlupatýma nohama. Jestli zasadí děj mezi hvězdy. Nebo nechá hrdiny rukama odklízet atomovky.

Musí se přitahovat dva klíčové magnety: „Úspěšný příběh není hodnocen podle cen či podle prodejnosti, ale podle toho, zdali dokáže předat určené téma dané cílové skupině. Rozhodně to tak platí u příběhů za desítky milionů dolarů. To je alfa a omega všeho,“ uzavírá tenhle příběh René.

Takže, milí začínající tvůrci, už víte, co si máte nechat tetovat na hřbet ruky.

A já tu při svitu měsíčku končím svůj příběh o příbězích. 

O těch nádherně divokých seriálových krajinách si nechám leda tak zdát. Spánek zvítězil nad ponocováním.

Co to znamená?

Pořád jsem to já, kdo drží Železný trůn. Kdo má nadvládu nad tím tuze vábivým světem. Dokud to tak bude, může být s Lannistery i ledovými zombíky docela zábava.

Inspirace na závěr:
Reného příběhoví favoriti

1. Filmy – Pán prstenů a Hodiny
2. Knížky – Francouzova milenka (ukazuje sílu konců a jejich možné varianty) nebo Medvědín (hlavní postavou je celé město!)