Blog | Naučmese.cz

Ve Smysluplných rozhovorech se jde rovnou do hloubky

Andrea Vránová, publikováno 2. 2. 2022

Někteří účastníci změnili práci či urovnali vztahy v rodině, říká Vítek Novotný

Dopis tátovi, se kterým roky nemluvila. Tenhle „nekurz“ umí rozhoupat své účastníky k činům. © Pixabay

„Po tragické smrti blízkého člověka se ve mně něco hnulo, nevěděl jsem, kde je moje místo na světě. Chtěl jsem dělat něco užitečného,“ říká Vítek Novotný, který v roce 2017 uskutečnil první Smysluplné rozhovory. Tato setkání, kdy si účastníci losují nečekaně osobní otázky, navštívilo už přes tisíc lidí. A někteří z nich po této zkušenosti udělali zásadní životní rozhodnutí - třeba se usmířili s někým v rodině. „Nehodnotíme, nedáváme nevyžádané rady, nehledáme společnou pravdu. Prostě sdílíme a nasloucháme,“ říká v rozhovoru pro Naučmese.

Jak se z introverta stane někdo, kdo vede kurz pro lidi?
Je pravda, že v sobě nemám vrozenou touhu vystupovat před ostatními. Raději naslouchám. Ale zároveň jsem hodně zvídavý člověk a když mi něco nejde nebo mi v životě něco chybí a současně to považuji za důležité, mám silné pnutí se tomu věnovat do hloubky a osvojit si to. A pokud to shledám jako důležité i pro ostatní, rád se o to podělím. Zároveň neumím „prodávat hrnce”, takže než něco začnu předávat dál, musím tomu stoprocentně věřit.

Takže rád překračuješ svou komfortní zónu.
Samozřejmě to pomáhá i mě. Tím, že něco chci předávat dál, se musím v tématu zorientovat, načíst informace, pochopit souvislosti a zkoušet je aplikovat v mém běžném životě. Nejlépe se člověk učí tak, že předává ostatním. Tak jsem to měl s bojovými sporty, otužováním, dechovými technikami, workshopy o strachu nebo komunikaci. A kvůli tomu mi Smysluplné rozhovory sedí asi nejvíc. Není to totiž kurz jako takový. Je to spíše setkání, kde si povídáme všichni dohromady. Já tam jsem jednou nohou účastník a druhou jakýsi facilitátor a organizátor.

Dobře, říkejme odteď tvému kurzu „setkání“. Pojďme si říct něco o jeho průběhu. Účastníci se posadí do kruhu a losují si otázky. Žádné klouzání po povrchu, jde se rovnou do hloubky – ptáš se třeba na nesplněné dětské sny. Proč bychom měli obnažovat svoje nitro před někým, s kým jsme nikdy předtím nemluvili?
Lidé sem často chodí kvůli nedostatku takového povídání v normálním životě. Dost často se bojíme sdílet svoje pohledy na svět, protože nezapadají do všeobecné společenské představy. Máme strach, co si o nás budou myslet ostatní. Když ale přijdou na Smysluplné rozhovory, už počítají s tím, že tu budou stejně naladění lidé, ochotní se zájmem naslouchat.

Kromě toho je sdílení s cizími lidmi paradoxně lehčí než s blízkými. Cizího člověka už nemusím nikdy vidět, takže je lehčí mu říct něco niternějšího. Ale z některých se postupně mohou stát naši nejlepší přátelé, blízcí lidé, o které se můžeme opřít v časech krize. Nebo s nimi sdílet radost, když se nám daří. Pevný vztah by měl být postavený na ,otevřenosti a upřímnosti. Na tom, že před sebou sundáme masky a necháme nahlédnout do svých vnitřních světů.

Na setkáních se odhaluje široká paleta příběhů, od smrti partnera po život s nevidomým dítětem. © Pixabay

Tohle instantní odhalení v cizím kolektivu ale zřejmě není pro všechny, že?
Jasně, nejde to dělat s každým. Někdy je taky fajn jen tak si zajít na pivo nebo víno a povídat si o ničem. Z mého pohledu jsou ale důležité obě složky. A zatímco pokec u piva nám většinou jde velice dobře, s hlubšími konverzacemi to taková sláva není. Mně tahle setkání fungují i jako takový trénink, kdy se učím sdílet svoje skutečné vidění světa, což pak můžu přenést i do povídání se svými blízkými.

A zkoušel jsi jim někdy položit otázky ze Smysluplných rozhovorů?
Ano, zkoušel jsem to. Ale v rodině se je snažím propašovat spíše nenápadně. Nenuceně. Hlavně se snažím naslouchat a reagovat na to, co mi ten člověk řekne. Chytat se důležitých náznaků.

Jak otázky vybíráš?
Inspiruji se všude možně. Hodně čtu o filosofii a psychologii, takže některá témata ve mně nějakou otázku probudí. Často mě napadají otázky, když se s někým bavím. Všechno si pak zapisuju a postupně vytvářím baterii otázek, které mi přijdou zajímavé.

Ty zachází do nejhlubších koutů duše a věřím, že po vyslyšení mnohých příběhů nastane pár vteřin ticha. Prozradíš dvě tři odpovědi, na které nemůžeš přestat myslet?
Je jich spoustu. Asi nepřekvapí, že se dotýkají něčeho silného. Třeba když někomu tragicky zemře v mladému věku partner. Člověk si pak jasně uvědomí, že život není samozřejmost. Je něco jiného o tom někde číst nebo to vidět ve filmu a slyšet takový příběh z očí do očí – vidíte bolest v očích, slyšíte pauzy v hlase….

V hlavě mi také zůstávají odpovědi, kdy někdo dokázal překonat nepřízeň osudu a přetavit ji v něco užitečného. Jeden otec nevidomé dcery vyprávěl, že založil centrum pro nevidomé děti, kam teď chodí spoustu ratolestí a mají kde být. Ale myslím, že téměř na každém setkání mě někdo něčím inspiruje. Příběhy lidí kolem nás jsou nabité dechberoucími momenty.

Nehodnotíme, neradíme, neodsuzujeme – to jsou tři základní pravidla setkání. © Smysluplné rozhovory

Nemusíme si hrát na to, že máme život pevně v rukou

Prošel jsi nějakým terapeutickým kurzem, abys věděl, jak vhodně na takové emotivní výpovědi reagovat?
Ano, v současné době procházím pětapůlletým terapeutickým výcvikem. Ale hlavně se, nejen v takových chvílích, snažím jednat co nejvíce empaticky, rozvíjet svou schopnost naslouchat lidem, vytvářet mezi nimi důvěru a pomáhat jim sdílet své příběhy vhodně mířenými otázkami.

V čem jsou Smysluplné rozhovory jiné od terapeutických sezení?
Nerad bych je přirovnával k terapii, i když tam může být pár podobností. V zásadě jde ale o sdílení svých příběhů tak, jak by se to mělo dít v našich běžných životech. Prostě povídání o životě v jeho plné barevnosti a paletě. O věcech hezkých, ale i těžkých. Výzkumy potvrzují, že když sdílíme s ostatními, cítíme se potom mnohem lépe – a to i když se bavíme o „negativních” věcech. Naše společnost se tváří jako hodně individualistická. Ostatní lidi ale potřebujeme a dělá nám dobře, když máme pocit, že někam patříme.

Nerad bych, aby si lidé Smysluplné rozhovory představovali jako skupinu zahloubaných filosofů. Jde o to dostat se na vlnu opravdového lidského setkání, kde popisuji svůj život bez zábran ze strachu, že mě bude někdo hodnotit.

To je ten „bezpečný prostor“, který na kurzu podle svých slov zaručuješ? Prostor bez soudů nebo očekávání?
Přesně. Na začátku si nastavíme pár jasných „pravidel“. Třeba že není cílem najít jednu společnou pravdu. Nehodnotíme, neradíme, neodsuzujeme… Můžeme říct svůj názor, ale nevymezujeme se proti tomu, že to někdo dělá jinak. Kdo nechce, nemusí mluvit vůbec. Snažím se na tato „pravidla“ dávat pozor. Sleduju, jak se lidé cítí, a případně je vracím zpět do stanoveného rámce. Třeba když někdo začne dávat nevyžádané rady, což je takový nešvar skoro nás všech.

„Každý si na bedrech nese nějaký náklad. Proč to nepřiznat? Je to lidské. A lidské je si i o tom povídat,“ odhaluje jednu z myšlenek Smysluplných rozhovorů zakladatel Vítek. © Pixabay

Dovedu si představit, že na Smysluplných rozhovorech „bublá“ koktejl emocí. Coby moderátor setkání je máš na hrbu ty. Jak je zpracováváš?
Já sám jsem býval hrozně emočně uzavřený. Všechno jsem si řešil jenom sám v sobě a říct někomu, že mě něco trápí, byl pro mě projev slabosti. Pořád to se mnou není jednoduché, ale v tomhle mi rozhovory hodně pomohly. Věřím starému rčení, které nám říká: sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílené neštěstí, poloviční neštěstí. Zároveň věřím tomu, že změnu vyvolává něco, co se nás dotkne. A to emoce umí.

Rád bych, abychom se bavili o tom, co nám dělá radost, ale i o smrti, smutku, strachu. Že se cítíme osamělí, že nás něco štve, nevíme, co teď dělat. Nemusíme si hrát na to, že máme život pevně v rukou a že je dokonalý a bezproblémový.

V souvislosti s čímž mě těší, že například řada „nedosažitelných” influencerů v tomhle prociťuje…
Když tuhle hru hrají všichni kolem nás, můžeme pak dojít k neoprávněnému pocitu, že jsme jediní, kdo má nějaký problém, a závidíme ostatním jejich život. Každý si ale na bedrech nese nějaký náklad. Proč to nepřiznat? Je to lidské. A lidské je si i o tom povídat. Jedině tak se můžeme střetnout bez nějakých bariér.

Ale k tvé otázce – emoce mi během setkání naopak pomáhají uvědomovat si křehkost života i jeho cenu. Díky tomu jsem mu mnohem blíž, protože mám pocit, že dokážu lépe rozlišit, co je pro mě opravdu důležité.

Stalo se, že nějaký účastník opustil setkání předčasně, protože pro něj byly otázky, emoce či příběhy až moc silné?
Ne, to se zatím nestalo.

A dostal jsi už nějakou negativní zpětnou vazbu na setkání?
Jasně, kurzem už prošlo hodně přes tisíc lidí, takže i negativní zpětná vazba se objevila. Někomu to nesedlo, což je naprosto v pořádku. Někdo očekával filozofičtější debaty, které jdou více do nějakých teorií. Někdy jsem já nezvládl vést setkání tak, aby bylo pro všechny přínosné… To k tomu patří. Jelikož jsem sám sobě největším kritikem, tak se z toho snažím poučit. Když mi někdo napíše slušnou a konstruktivní zpětnou vazbu, určitě se nad ní zamýšlím.

Na Smysluplných rozhovorech otevřeme naše niterní komnaty. Nakonec se ale všichni rozejdeme a zůstaneme sami se svými myšlenkami, vizemi, strastmi…Co nám dají Smysluplné rozhovory navíc oproti tomu, kdybychom si v životě „uklidili” sami?
Přínosy vidím v tom, že sdílím s ostatními lidmi. Je něco jiného o něčem přemýšlet sám a snažit se myšlenky formulovat do slov. Odvážit se je říct i jiným lidem. Podle mě je pak člověk o krok blíže činům.

Dalším rozdílem je, že si na to uděláme čas. Dnes jsme tolik hnáni všemi povinnostmi, tužbami a externí zábavou, že nám často nezbývá čas ponořit se do sebe a vést vnitřní dialog. U Smysluplných rozhovorů si na to lidé cíleně vytyčí čas. A navíc poznají další, zajímavé lidi.

Často nás také inspirují příběhy ostatních lidí. Mohou zasadit semínko, které pak vyklíčí v inspiraci mého života.

„Důležité je jít, občas se zastavit, promluvit si se svým svědomím, jestli jsem na správné cestě.“ míní Vítek. © Smysluplné rozhovory

Všichni toužíme po tom samém

V rozhovoru pro Celostní medicínu jsi uvedl, že jsi během svých vysokoškolských let přemýšlel o životě, zatímco spolužáci lovili „bobříky společenských úspěchů“. Co se ti tehdy honilo hlavou?
Nerad bych křivdil svým spolužákům, určitě taky přemýšleli o životě a i já navenek asi vypadal tak, že jenom lovím společenský úspěch. (směje se) Může se to zdát jako klišé, ale v tu dobu mě zasáhla tragická, nečekaná smrt blízkého člověka a to byl první moment, kdy jsem si bytostně uvědomil, že lidé (i já) jsou smrtelní. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak využít co nejlépe čas, který tu máme. Dost jsem bojoval s tím, že nevím, kde je moje místo na světě.

Můžeš to rozvést?
Na jednu stranu jsem chtěl zapadnout, najít si dobře placenou práci, mít status. Na druhou stranu jsem hluboce cítil, že chci dělat něco, co je opravdu užitečné, ne jen dobře zaplacené. A věnovat čas důležitým lidem v mém životě.

Přišel jsi už tehdy na to, jaký je tvůj smysl života? A změnil se v čase?
Myslím, že jsem objevil směr cesty, kterým doteď kráčím, a vnímám, že jdu dobře. Forma a cesty k „cíli” se časem mění, ale to je z mého pohledu v pořádku. Důležité je jít, občas se zastavit, promluvit si se svým svědomím, jestli jsem na správné cestě. A pak se zase vydat dál.

Řekl bys, po čtyřech letech Smysluplných rozhovorů, že smysl života je u většiny z nás podobný?
Myslím, že každý chce prožít šťastný, spokojený a naplněný život. Jenom je často obtížné najít tu svou cestu, protože máme spoustu možností. Něco je nám předkládáno rodinou, školou nebo společností jako TEN návod na spokojený život.

Často nás to zavede do slepé uličky, ze které není vždy lehké se vrátit. A to hledání je na životě zároveň těžké i krásné. Moc mě inspirují lidi, kteří tu svou cestu hledají a nebojí se zkoušet a testovat, případně podstoupit i radikální změnu, když je třeba. Kteří nehledají jistotu, ale naplnění.

Vítek poslal do světa i Smysluplné karty zkvalitňující naše konverzace. K mání jsou i verze pro rodiny, páry či cestovatele. © Smysluplné rozhovory

Zůstáváš v kontaktu s účastníky i po setkání? Tušíš, co všechno mohou Smysluplné rozhovory rozhýbat?
S některými ano. Poměrně hodně lidí přichází na setkávání opakovaně, někteří mi pak napíšou, co je u nich nového. Našel jsem mezi nimi i spoustu nových přátel. Mám velikou radost i z toho, že několik skupin se schází nadále nezávisle na mně. Rozhýbat dokáží spoustu věcí: mohou podnítit člověka k přehodnocení vztahů či práce, popostrčit ho k něčemu, čeho se obává a co odkládá. Tato zpětná vazba mi dává pocit, že to má opravdu smysl.

Máš nějaký konkrétní příběh, který se uzavřel nebo pokračoval po Smysluplných rozhovorech?
Jeden příběh, o kterém mám dovoleno mluvit, je o slečně, která se po setkání odhodlala napsat dopis tátovi, se kterým už roky nemluvila. Neměli dobré vztahy. Byl to pro ni velký krok k tomu, aby se v sobě vypořádala s nedořešenou minulostí. A takových příběhů je spousta.

Už jsi zmínil, že hodně lidí se na Smysluplné rozhovory vrací znovu a znovu. Jaká je jejich budoucnost? Vidíš u nich možnosti rozšíření?
Určitě mám plány, jak projekt rozšiřovat. Teď situaci samozřejmě ovlivnila korona, ale po rozvolnění se můžeme těšit na nové koncepty. Rád vysílám myšlenku dále i pomocí karet Smysluplné rozhovory, díky kterým mohou lidé přinést hlubší konverzace i mezi své kamarády, partnery a rodinu.

5 tipů, jak s blízkými otevřít
intimní témata, aby se nezalekli

  1. Trpělivost – nechte lidi, ať se osmělí a pustí vás jenom tam, kde jsou připraveni. Stačí krůček po krůčku, nikam netlačit.
  2. Neočekávejte zázraky – pokud spolu nějak komunikujete několik let, těžko se to změní během jednoho rozhovoru. Pokud jste se s někým drželi pouze na povrchu, těžko se to změní jako lusknutím prstu ve sdílení svých nejniternějších myšlenek.
  3. Otevřete se vy sami – pomáhá, když začnete se sdílením první. Povídejte o svých tématech, upřímně a otevřeně.
  4. Naslouchejte – naslouchejte, co vám druhý říká, a zajímejte se. Důležité věci zkuste rozvinout.
  5. Nehodnoťte, neraďte, jen naslouchejte.

Co si z toho odnést?

  • Smysluplné rozhovory nejsou tak kurz, jako spíš setkání lidí, kteří v konverzacích upřednostňují hloubky než zdvořilostní fráze
  • na kurzu se losují pouze osobní otázky, na něž účastník může i nemusí odpovědět
  • cizí lidé se tu otevírají i díky anonymitě - před neznámým člověkem se o osobních věcech mluví snáz
  • prolínají si tu nejrůznější témata, od nesplněných dětských snů po osobní tragédie
  • účastníci tu mohou vzájemně interagovat v souladu s následujícími pravidly: nehodnotit, neradit, neodsuzovat
  • podle moderátora setkání Vítka Novotného jsou lidé díky sdílení blíže činům
  • a k nim se po Smysluplných rozhovorech uchýlila řada účastníků - obnovili vyhaslé vztahy s rodiči nebo změnili práci
  • pro zkvalitnění konverzací vymyslel Vítek i Smysluplné karty orientované i na páry, rodiny a cestovatele
image

Vítek Novotný

Po tragické smrti blízkého člověka se rozhodl, že nebude plýtvat časem pro povrchní věci. Od malička rád poslouchal příběhy a otázky ho provází celým životem jako červená linka. Dlouho pracoval jako recruiter, nyní prochází 5,5letým terapeutickým výcvikem. V roce 2017 založil Smysluplné rozhovory, kde jdou účastníci v konverzaci rovnou do hloubky. Myšlenku podpořil i tvorbou konverzačních karet.

Zbožňuje pohyb – přes třináct let zápasil v karate na národní i mezinárodní úrovni, poté přešel na thajský box a brazilské jiu-jitsu. S jeho životem se prolíná také jóga a meditace spolu s otužováním či freedivingem.

Andrea Vránová Autorka textu

Dvojnásobná máma a manželka. Takový 2 v 1. Nebo taky sen, co se mi splnil a kterej žiju. Je mi 28 a nepředstírám, že miluju svůj rodinnej život. Více na mém Naučmese profilu ↠