S Instagramem sdílím totéž, co se svou terapeutkou

Andrea Vránová, publikováno 11. 4. 2022

Vděčím mu za přátele, kariéru i podporu, když jsem byla na dně, říká profi instagramerka Aki Votrubová

Aki Votrubovou vidím už zdálky při cestě na rozhovor. Vidím celebritu s precizně natočenými vlasy v černých šatech, co už na pohled prozrazují originální tahy designéra. Dokonalou holku, jak naznačuje její Instagram se 17 tisíci sledujícími. V Café Letka prozrazuje, že se její letenský balkón večer stane tak trochu slavným – v rámci vernisáže s hercem Petrem Vančurou tu budou dvě herečky imitovat zvuky sexu. Ve městě. Ostatně paralela s Carrie se tu rýsuje.

S každou další minutou dvouhodinového rozhovoru však poznávám Martinu Votrubovou. Profesionálku, co se vypracovala mezi tuzemskou marketingovo-instagramovou špičku vlastní houževnatostí. Podnikavou ženu s mimořádným čichem na byznysové příležitosti. Citlivou holku, co za svou úžasnou otevřenost někdy pyká. Třeba u své terapeutky. Po dvou hodinách klábosení se zastydím, že jsem ji měla za povrchní holku a „kafíčkářku“ z Instagramu.

Fotky z exotických destinací, luxusní jídlo a pití, outfity od návrhářů, bezchybný vzhled a v neposlední řadě milující muž po tvém boku. Tvůj život podle Instagramu vypadá dokonale. Jsi ráda, že takhle působíš navenek?
Považuju se za uměleckou duši a v realitě se snažím vždycky hledat to hezké. Takže možná proto se můj Instagram jeví jako prezentace dokonalého života.

Snažím se to balancovat ve storíčkách [Instagram Stories – pozn. autorky]. Minulý týden jsem třeba uveřejnila tříminutové video, kde jsem byla nenamalovaná a neučesaná. Ale zrovna se mi stala emočně silná věc a já cítila, že teď ji chci s lidmi sdílet. Jako úvodní fotku jsem dala hezčí fotografii z dřívějška, ale samotné video bylo naprosto autentické. Není tam jediný střih. Jinak z fotek nikdy nic neretušuju, nemažu. Nikdy realitu neupravuju lživě.

Takže Instagram používáš spíš jako takovou foto nástěnku?
Vnímám ho jako vizuální deníček prokládaný hodnotným obsahem. Takže mezi příspěvky typu „podívejte se, jaký mám krásný boty nebo co dobrýho zrovna papám“ vkládám edukativní posty – dávám lidem tipy na aplikace, zajímavý profily a sem tam šoupnu marketingové rady.

Svůj profil zároveň beru jako platformu pro propagaci svých kurzů, fotografické a konzultantské činnosti a propojování s lidmi. Většinu svých kamarádů mám díky Instagramu a jsou to báječné bytosti.

Dá se tedy v tvém případě mluvit o nějaké cílovce?
Moje cílovka jsou ženské jako já – okolo třicítky, městské holky, které mají rády lokální módu a minimalismus. Na druhou stranu nejsem žádná „slow-fashion-vegan-přírodní žena“ a nikdy jsem si na to ani nehrála. Nemám problém zkombinovat lokální značku s tričkem ze Zary a drahou kabelkou. Všichni takhle normálně žijeme. Že si někdy koupíš šaty v Zaře a boty od Karla Lagerfelda ještě neznamená, že jsi konzumní barbar. Je to o balancu, asi jako všude. Nenakupuju v Primarku jak blázen kabelky za 36 korun...

No, když si vybavím léta mé chudé puberty...
Rozumím tomu, že lidi, kteří pracují na směny a berou patnáct tisíc měsíčně, jdou nakupovat do Primarku. V klidu.

Tak ještě zpět k cílovce.
Držím si komunitu akorát velkou a udržuju s ní intenzivní kontakt. Už se mi stalo, že i já jsem potřebovala pomoct, a za tohle jsem svým followers nesmírně vděčná. Zrovna nedávno mě neuvěřitelně podrželi v těžký situaci.

Máš na mysli svůj příspěvek o tom, jak ti kamarád nezaplatil za odvedenou práci?
Jo, jo. Byly tam nějaké nesrovnalosti ohledně důležité faktury a lidi se mnou sdíleli příběhy, že se jim stalo něco podobného. Radili mi, snažili se mi dát najevo, že v tom nejsem sama a že si to nemám brát osobně. Ozvali se mi i lidi, s nimiž jsem spolupracovala v minulosti. Ve finále to bylo dojemné. Myslela jsem si, že si jen ulevím nějakým videem na Instagramu. Co přišlo potom, mělo obří hodnotu. Najednou to nebyly jen instagramové profily a číslíčka pod fotkami, ale reálné osoby s reálnými příběhy. To bylo úžasné.

Mají pro tebe tyhle reakce stejnou intenzitu jako ty reálné? Jinými slovy – dovedla by ses jich dobrovolně a lehce vzdát?
Nedovedu si to představit. Jsem hodně sdílná i mezi svými přáteli. Vnímají mě jako extrovertního člověka, který sdílí všechny myšlenky a názory. Takže proto tohle všechno dávám i na Instagram. A kdyby nebyl Instagram, asi bych byla na nějaké jiné síti. (směje se)

S přáteli sdílíš všechno. Co je to to „všechno“?
To jdeme takhle do psychologie, jo? (směje se)

Rozhovor samozřejmě projde autorizací. :)
Je zajímavé, že na tohle narážíš.

Snad nejsem moc troufalá.
Hele já mám i svojí terapeutku, nevadí mi o takových věcech mluvit. Jsem člověk, který má takzvaně srdce na dlani. Musím se nutit do toho, abych nebyla s lidmi familiární příliš brzo. Výhodu mám na kurzech. Přijde patnáct lidí a hned si pamatuju jejich jména a dokážu se na ně rychle napojit. V marketingu je ale třeba si držet odstup. Lidi proti tobě můžou použít věci, co jsi jim řekla během small talku. Ale moji nejbližší přátelé mě znají opravdu bez filtru.

Takže sdílíš i případná traumata, rodinné záležitosti, psychické stavy...
Mám pár takových přátel. Když máš nějaké trápení, oceníš, že ti někdo pomůže ten šutr nadzvednout. Tohle mě paradoxně naučil Instagram. Zjistila jsem, že se nic nestane, když zasdílím něco negativně osobního, třeba že chodím k terapeutovi. Nikdo mi nenapsal „hele, ty jsi kr*va trapná“. Ale naopak mi lidi děkovali. Psali mi, že to měli stejně a styděli se za to.

Musím přiznat, že s každou další odpovědí na mou otázku jsi vzdálenější původní představě o dokonalé Aki. V pozitivním slova smyslu.
Sdílím sebe takovou, jaká jsem. Neretušuju si každý pupínek. Nedávno jsem zveřejnila fotku ve spodním prádle. Mám teď o patnáct kilo víc než před dvěma lety a tehdy by mě nenapadlo ji sdílet. Teď je to jeden z nejúspěšnějších příspěvků za poslední dobu. A vůbec nikdo mi nenapsal „bože, jsi tlustá, jdi se zabít“. Ale že je super, že ukazuju, že jsem normální holka.

To máš asi opravdu super komunitu. Stačí se podívat o web dál. Konkrétně do diskuse libovolného zpravodajského média...
To mám. Ale je to asi i díky tomu, že moje komunita není tak obrovská jako komunita nějaké moderátorky z komerční televize.

Ještě ke zmíněné fotce s pár kily navíc – zajímá mě, jestli ti k té pohodě se sebou sama pomohla zmíněná terapeutka?
Příště se jí zeptám. (směje se) Ale zase mi v tom pomohl Instagram. V poslední době sleduju účty o sebelásce, intuitivním stravování nebo účty fitness trenérek, které mají třeba o deset kilo víc než loni a jsou spokojenější, protože papaj všechno a přitom mají vypracované tělo. K sebelásce mi pomohl i trenér. Chválí mě za výsledky, třeba že unesu šestnáctikilový kettlebell. Mám teď víc kilo, ale zase víc unesu.

K terapeutce chodím
jako na nehty

Jak člověk pozná, že potřebuje terapeutku?
Řekla jsi zajímavou věc: že nevíš, jestli terapeutku potřebuješ. Člověk nepotřebuje terapeuta jen ve chvíli, kdy se chce zabít. Já beru terapii jako masáž. Chodím na ni, když je mi šíleně špatně i když je mi výborně. Nechodím k ní pravidelně, jen když cítím, že mě to posune. Samozřejmě s ní řeším konkrétní situace. Anebo jí řeknu, že nemám co k řešení, a ona už ví, na co se ptát. A začneme pracovat třeba na prevenci špatných emočních stavů.

Někdo mezi prací a spánkem skočí na pivo či ke kadeřnici, ty si zaběhneš k terapeutce...
Chodím tam jako na nehty – vykecám se a dostanu dobrý feedback od člověka, který mě zná a je vždycky na mojí straně. Kamarádka ti nabízí svoje zkušenosti, partner se někdy nedovede vcítit, protože ženy jsou z Venuše a muži z Marsu. Terapeut je empatický. Beru ho jako běžnou součást moderního člověka, který pracuje na své emoční stránce.

Říkám si, jestli terapeut není někdy spíš kontraproduktivní, protože člověk odevzdává svou sílu do jiných rukou, a připravuje se tak o možnost duchovního seberozvoje...
Naopak. Velmi často vedu rozhovor se sama sebou a často si říkám, co by na to asi řekla moje terapeutka. Terapie ti nedá odpovědi, ale ověří, jestli v sobě vedeš dialog, třeba než rozčilená odepíšeš na smsku. Bez terapeutky bych sama se sebou nedokázala takhle mluvit. Asi nikdo nedovede svoje problémy řešit sám.

Dovolím si nesouhlasit – já si nepříjemnosti řeším sama.
Každý to má jinak – někdo řeší traumata na terapii, někdo si potřebuje koupit baseballku a rozmlátit skleněnou vázu, jiný háčkuje. (směje se) Hodně mi pomáhá moje insta komunita. Když se jí věnuješ, později ti to vrátí.

Vypadá to, že vnější podpora je pro tebe nutností. Potřebuješ ji i před svými kurzy? Býváš po těch letech ještě nervózní?
Jsem nervózní před lidmi, kteří se ke mně nepřihlásili proaktivně. Třeba když přednáším ve firmě a někteří zaměstnanci tam jsou z donucení. Nervózní bývám i při konferencích, kde je víc speakerů a lidi nepřišli na mě. Na svoje kurzy se ale vždycky šíleně těším. Jsem taková herečka, baví mě být na stagi.

V sebeprezentaci máš zdravé sebevědomí. Je něco, v čem se cítíš nejistě?
Úplně by mě vykolejilo, kdybych nebyla připravená. Vždycky jsem byla šprt. A taky nemám ráda, když nevím, kdo mě bude poslouchat.

Díky Instagramu mě někdo může vnímat sebevědomě. Přitom jsem šílená citlivka. Brečím u reklam na olympijský tým, u Gilmorek. Velmi se mě dotýká kritika. Může být konstruktivní a já na ni hned koukám stylem, že mi někdo nadává a je na mě ošklivej. Vybudovat si vnitřní ochranu – to je něco, na čem dlouhodobě pracuju a kvůli čemu navštěvuju terapeutku. Tenhle problém se mi potvrdil i při nedávném konfliktu s klientem, co mi nezaplatil.

Už jsme to naťukly. O co konkrétně šlo?
Zlomil mě spoustou osobních poznámek, což mi ublížilo víc, než že jsem nedostala peníze. Vím, že byly účelové, uvědomila jsem si to, ale byla jsem z toho smutná a hrozně jsem si to brala.

Čímž si mi asi teď odpověděla na mou předchozí otázku, jestli bych nepotřebovala terapeutku – taky se vnitřně třesu při nepříjemných situacích.
Vždycky si říkám jedno milované anglický motto: „we don't see things as they are, but as we are“, tedy v podstatě „podle sebe soudím tebe“. To mi šíleně pomáhá. Ale řekni to svému podvědomí v pět ráno, když nemůžeš spát a bolí tě z nervozity břicho. (směje se)

V onom osobním videu jsi uvedla, že tuhle záležitost poženeš přes soudy. Překvapuje mě to vzhledem k tvé citlivé povaze...
Nakonec to nebylo potřeba, stačilo pohrozit.

A šla bys do toho?
Šla. V tu chvíli jsem byla fakt naštvaná, tu práci jsem odvedla na sto padesát procent. Přišlo mi to nespravedlivé. Jsem člověk, který na prázdné ulici čeká na zelenou. Nebo upozorňuje lidi, aby nosili respirátory správně. Nemám ráda, když někdo porušuje pravidla.

Mimochodem – jak může někdo, kdo brečí u Gilmorek (což plně chápu), fotit svatby?
Já to vždycky ořvu zpětně, při editaci fotek. Na svatbě jsem v takzvaném „war módu“, jako bojovník – cvakám a cvakám. Jen nesmím poslouchat oddávajícího a koukat na babičky. (směje se)

Tvoje práce je jedna velká telenovela, koukám!
Jsem trochu maniodepresivní. (směje se) Buď skáču po stagi nebo brečím kvůli klientům a hezkým svatbám. (směje se)

To je super, že to přiznáváš.
To, že brečíš, není problém. To jsi prostě ty.

Filtry jsou out. Postni se bez úprav a neboj se prozradit, že jsi na dně

Kde se zrodila vášeň k Instagramu? Respektive k marketingu?
Ty jsi před chvíli zmínila, že jsi na střední nesnášela prezentace. Já je milovala. Profesoři u nás na gymplu mi vždycky říkali: „Slečno Votrubová, vy musíte jít na práva.“ Hlásila jsem se na ně, ale bylo to už v době, kdy jsem cítila, že mám v sobě i kreativní část.

Ve čtvrťáku jsem úplně náhodou objevila obor Marketingová komunikace a PR na Karlovce. Během studií na vysoké škole jsem se dostala do PR agentury Peppermint na juniorskou pozici. Tou dobou jsem tam byla jako jediná holka, takže mě kluci začali brát na mítinky a konference, aby to trochu naředili. (směje se)

Velmi rychle jsem se díky své prořízlé puse se dostala k zajímavým projektům. V roce 2014 jsem měla svého prvního instagramového klienta – Milku. Učila jsem se to za pochodu. Na svém Instagramu jsem začala blogovat až o dva roky později.

Takže do té doby ses o Instagram vůbec nezajímala?
Jen jsem na svůj profil postovala nějaké fotky. Měla jsem svoji zrcadlovku, k focení jsem měla vždycky úzký vztah – oba moji dědové fotili, maminka taky.

Každopádně na zmíněných konferencích jsem zjistila, že dovedu docela obstojně hovořit před lidmi. A tak se zrodily kurzy. Až tehdy jsem začala Instagram víc studovat. Od roku 2015 je tak Instagram můj život.

A jak vyrostl tvůj osobní Instagram? Začala jsi na Instagramu cíleně podnikat? Nebo se na tebe začali nabalovat lidi se stejnou profesionalizací v oboru?
Začínala jsem jako krajinářka. Hodně jsem fotila v Alpách, kam jsem jezdila s týmem Milky. Na základě toho jsem nabrala prvních pár tisíc followerů a zjistila jsem, že bych mohla svou platformu využít pro svoje osobní promo. Z krajinek jsem se přetransformovala do lifestylu a teď, na základě aktuálních trendů, je tam i osobní rozvoj, transparentnost... Snažím se svůj účet vést tak, abych se sama před sebou nemusela stydět – nepodvádím, neretušuju, nekupuju si followery, nepitvořím se...

Jak ses naučila fotit?
Randila jsem s fotografem, ukázal mi základy a půjčil mi svůj starý foťák. Ale jinak jsem samouk. Na tom jsou postavený i moje workshopy. Neříkám lidem složité technikálie, ale vysvětluju jim to jak malým dětem. Vyžívám se v mnemotechnických pomůckách, takže když vysvětluju, k čemu slouží clona a rychlost závěrky, přirovnávám objektiv k ústům, do kterých proudí světlo. Buď se otevírají pomalu, nebo rychle.

Takže má rychlá ústa jsou ideální do slunečného počasí?
Přesně tak. (směje se)

Naťukla jsi trendy – co teď frčí na Instagramu?
Osobní rozvoj, transparentnost, přirozenost. Hodně začínám pozorovat (především u zahraničních účtů) minimální editování fotek. Dávno už nefunguje, že dáš na Instagram hezkou fotku ladící s feedem. Musí lidem něco přinášet.

Takže odteď už tě tolik neuslyšíme vynášet sladěný feed do nebes?
Sladěný feed je něco, co dělám pro sebe. Já to prostě potřebuju. (směje se) Ale jsou úspěšné účty, které feed vůbec neřeší. Není to nutné, může to pomoct, ale samo o sobě tě to nespasí.

Jak si vysvětluješ trend needitovaných fotek? Už samotné fotografické zařízení je vlastně filtr, ne?
Mám svoji teorii – a platí to třeba i v módě – že každý nový trend musí popřít ten předchozí. Poslední tři roky frčely super filtry a monochromaticky sladěný feed. Teď je to naopak. Ale ať si dělá každý to, co mu sedí. Ono si to svoje lidi najde. Hlavně nefejkovat. Mě lidi sledujou kvůli té mojí lince, ne kvůli trendům.

Na druhou stranu člověk se nějak vyvíjí...
Jasně. Mění se třeba technika. Mám teď nový foťák a je to strašné dělo. Ty fotky nevyžadují ani zdaleka takovou úpravu jako ty ze starého foťáku a já se díky tomu posouvám – můžu se víc soustředit třeba na kompozici a perspektivu. Edit už je pak jen třešnička na dortu.​

Prozradíš identitu svého děla?
Jasně, je to Canon R6, bezzrcadlovka. Mám k němu božský objektiv, miluju ho – 28-70 mm se světelností f/2.0.

Pojmenovala sis ho, jako si třeba chlapi pojmenovávají svoje drahá auta?
Nepojmenovala. Ale až si dám večer mimosu, všechno může být jinak. (směje se)

Máš nějaký vzor ve fotce?
Jo, jmenuje se Christina Greve. Žije v krásném domečku uprostřed přírody, ve kterém fotí většinu svých fotek. Dovede v něm vymyslet nejrůznější kompozice a její fotky mají neuvěřitelnou atmosféru. Emoce jim dodávají obyčejné věci, jako jsou třeba knížky, starožitnosti nebo květiny. Má svůj workshop – to je můj sen.

Podobně třeba Beth Kirby. Ta má mimo jiné silný životní příběh, kdy odešla od násilníka a dala se na focení. Dneska má několikastatisícové publikum a dělá fotografické retreaty, kdy s ní jedeš na osm dní fotit do Maroka. Stojí to osm tisíc dolarů, což je šílené, ale i to je můj sen. (směje se)

Z tvého účtu jsou patrné nějaké spolupráce. Jak si stojí prodeje skrz Instagram ve srovnání s ostatními sociálními sítěmi a způsoby prodeje?
To se asi nedá takhle generalizovat, ale já vždycky říkám: pokud jsou mezi vašimi cílovými zákazníky běžní uživatelé Instagramu, buďte tam. Najděte si tam svůj hlas a svoje témata. Předávejte lidem něco hodnotného a oni se na vás napojí a stanou se doslova vašimi fanoušky.

Instagram je skvělá platforma pro budování vztahu s lidmi. Můžeš jim tu krásně vyprávět příběhy, máš tu relativně dost pozornosti, pokud jsou příspěvky kvalitní. Můžeš se na lidi krásně napojit skrze storíčka. Ty můžou být neformální na rozdíl od televize a podobně. Znám značky a projekty, které primárně díky Instagramu vyrostly, třeba Footshop nebo Freshlabels.

Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv vidím u nějakého příspěvku „spolupráce“, dál už nečtu. Nechci číst příspěvek psaný na objednávku. Setkala ses někdy s podobným postojem?
Rozumím tomu. Záleží na šikovnosti tvůrce, na množství reklamy a jak s ní uživatel dokáže pracovat. Pár let nazpět prezentoval Tomáš Pflanzer výzkum agentury Kantar – snad 60 procent Evropanů nevnímá komerční sdělení influencerů jako reklamu.

Chodí ti dost nabídek?
Docela jo. Drtivou většinu z nich odmítám a když už na něco kývnu, musí to být něco s přidanou hodnotou, co dovedu zakomponovat do feedu. Ono dostat tip na dobrý šampón nebo rtěnku, co vydrží celý večer a nedrolí se, vůbec není špatné. Tady bych chtěla parafrázovat Leoše Mareše. Ten čelí kritikám kvůli spolupracím, protože za ně má podle lidí strašný prachy. Říká, že když si kupuješ časopis, mezi těmi zajímavými články je taky reklama. To je to, co ho drží nad vodou. Reklamy jsou i v televizi mezi pořady.

Když chce influencer dělat obsah na Instagramu kvalitně, musí mu věnovat spoustu času. Nemá tak čas na full time džob. Musí si ty peníze vydělat jinak. Tak proč ne svou tvorbou.

Minus dva tisíce followerů.
Jak Aki prudila s rouškami

Proměnil podle tebe covid nějak Instagram?
Můj rozhodně, protože jsem najednou neměla fotky z cest, které bych mohla postovat. (směje se) Hodně lidí se uchýlilo ke zveřejňování věcí z minulosti. Vítězil přirozený obsah a civilnost. Lidi začali víc ukazovat běžný život, říkali „hele, já jsem prostě v pr*eli, mám z toho depresi, chci, aby to skončilo, a doufám, že v tom nejsem sám“. Transparentnost, že mi není dobře, začala být normální.

Zároveň covid pomohl na Instagramu osekat takové to pozlátko. Fancy výhledy na Sydney z hotelového pokoje najednou ztratily smysl. Čičiny, co se dovedly fotit jenom s drahými kabelkami na střeše U Prince, musely najednou najít nový směr. Někoho to semlelo, někdo ztratil followery. To je i můj případ – prudila jsem lidi, aby nosili roušky a nikam nechodili. Zhruba dva tisíce lidí mi během toho roku odešlo.

Čímž se asi dobře vytříbili tvoji „core“ fanoušci.
Jasně. Když ti někdo dá „unfollow“ jen proto, že s tebou nesouhlasí, nemusíš o něj vlastně stát.

Proměnil covid nějak tebe?
Díky covidu jsem dala šanci online kurzům, kterým jsem se předtím dost bránila. Bála jsem se, že se na lidi nedovedu dobře digitálně napojit. V tom mi moc pomohl Adam Marčan. Když byla vyhlášena karanténa, byl z toho šíleně smutnej. Já byla tou dobou na dovolené, takže jsem byla odpojená od všeho negativního a měla zdravý drajv. Takže ještě v ten samý den vyhlášení karantény jsem vypsala online kurz.

S nulovými zkušenostmi? Wow.
Neměla jsem ho vůbec připravený. Nevěděla jsem, jak to udělám technicky. Adama to nakoplo – najednou tu byl jeho kurz Jak připravit zážitkový webinář. A já dostala ten správný vítr do plachet. Navzájem jsme si hodně pomohli. Adam na mém prvním webináři byl, dal mi úžasné tipy na zlepšení a krásně mě pochválil. To bylo pro mě dost důležité – když máš na kurzu Adama Marčana, rychle ti dojde sebevědomí. (směje se) Neuvěřitelně si ho vážím jako mentora i člověka.

Takže jste si podali ruce a zachránili svoje tonoucí byznysy.
Online kurzy jsem viděla jako byznysovou příležitost. Řekla jsem si, že teď budou všichni doma a stejně jsem plánovala udělat offline kurz. Tak ho udělám online, vyzkouším si to. Dala jsem ho za zaváděcí cenu, díky tomu se přihlásilo hodně lidí.

Pro mě i ostatní to byla vždycky kulturní akce měsíce – ženy mi říkaly, že se kvůli tomu po měsíci namalovaly. (směje se) Na konci kurzu jsem dávala pauzu na vínko, snažila jsem se to udělat pro lidi příjemné. Covid mě tedy určitě naučil pracovat s kamerou, nebát se živého vysílání a umět si s lidmi předat energii i na dálku.

Dáš nějaké tipy na zážitkový webinář?
Spoustu z nich mám od Adama, ale třeba zapnutá kamera a mikrofon účastníků během kurzu. Můžeš tak po celou dobu lidi vidět a slyšet, jak si třeba něco píšou – na kurzu taky nemluvíš do tmy, do ticha. Pořídila jsem si světlo, aby mi lidi viděli do obličeje a dovedli se hezky napojit přes moji mimiku. Je důležité dát každému prostor říct, proč přišel, a zeptat se, na co chce. Kolikrát jsem s účastníky kvůli tomu zůstávala i o devadesát minut déle na Zoomu. Lidi jsou na mých offline kurzech celkově hovornější.

Protože jsou „schovaní“ za obrazovkou?
Jo, jo. A dá se využít spoustu technických věcí. Třeba dotazníky nebo chat, takže ty mluvíš a lidi ti mezitím píšou otázky do chatu. Během webináře můžeš taky hlasovat nebo dávat reakce. Založila jsem i facebookovou skupinu pro účastníky, aby měli fórum mezi sebou.

Z teplické garsonky na vrchol. I samoživitelka může zazářit

Je něco, co bys na Instagram neposlala?
Určitě bych nepostla lidi, kteří by s tím nebyli v pohodě. Určitě bych nezveřejnila reklamu na něco, co mi není blízké, nebo nedej bože vadí. Nepostla bych lež či zprávu, které nevěřím...

A sebe bez make-upu? Podle všeho ho miluješ.
Jedna moje spolužačka na vejšce mi řekla, že jsem „zdobivá“. (směje se) Ráda se líčím a starám se o sebe, to je taky taková moje terapie. Ale postnu se i bez make-upu.

Kdybys byla máma, dávala bys na Instagram fotky dětí?
To teď nedovedu říct. Mám kolem sebe kamarádky-mámy, které to měly jinak před otěhotněním, v těhotenství, po porodu.

A politické přesvědčení?
Taky jsem dávala, když byl duel Zeman-Drahoš nebo se řešily roušky. Teď jsem podporovala nasdílením příspěvku svou oblíbenou politickou stranu. Nebojím se zveřejnit svůj názor. Je to stejné jako s těmi rouškami – jestli se vám to nelíbí, pojďme slušně debatovat. Nebo tu nemusíte být.

Předpokládám, že na příspěvky s politickou tematikou dostáváš nejvíc hejtů.
Většinu dostávám po*eb, když si na někoho otevřu pusu. Třeba na Twitteru na Janka Rubeše. Nebo když jsem před nějakou dobou kritizovala Nikol Moravcovou za to, že propaguje elektronické cigarety.

Co máš na Instagramu nejradši a co na něm nesnášíš?
Začnem pozitivně: miluju to, že Instagram dovede kohokoliv dostat kamkoliv. Když jsi matka samoživitelka, co svůj profil spravuje z teplické garsonky, a máš dobrý nápad a myšlenky, dokážeš udělat na Instagramu díru. Na začátku cesty mají všichni nula followerů, stejný telefon a možnosti, když to vezmu romanticky. Instagram tě dokáže propojit se skvělými lidmi. Dokážeš se skrze něj dostat na úžasná místa. Instagram tě může zformovat a někam tě posunout. A taky ti může docela nepříjemně nastavit zrcadlo, když ho neděláš upřímně.

OK. Pojďme přitvrdit.
Nemám ráda, kolik pozornosti se dostává lidem jenom proto, že jsou provaření třeba z televize nebo že mají kontroverzní, ale hloupé názory. Instagramový algoritmus někdy nekouká na kvalitu obsahu, ale na počet interakcí s tím obsahem. Je to z byznysového hlediska pochopitelný, ale občas mě to štve.

A neštve tě někdy na Instagramu Instagram? Že koukáš na svět přes filtr „tohle by vypadalo na Instagramu skvěle“?
Mně to nevadí. Já prožívám svůj život a svět vizuálně. I proto jsem k našemu setkání navrhla tuhle krásnou kavárnu. Lidi se mě ptají, jestli chodím do kaváren nebo někam cestuju proto, abych měla hezkou fotku na Instagram. Ne, chodím a jezdím tam proto, že je tam krásně. Skrz tu fotku to prožiju a jestli to půjde na Instagram, je mi jedno. Někdo si na hezkém místě namaluje obraz, někdo si tam utrhne kytku do herbáře. Já si tam udělám fotku.

A závěrem malá anketa:

Nejlepší insta profily, kosmetika i životní události podle Aki

3 nejoblíbenější instagramové profily: kamarádka Veru Harnol, protože je pozitivní a každý její příspěvek mi zvedne náladu; make-up artistka Nikol Hess, která skvěle radí s líčením a párová terapeutka Eliška Remešová, která má motto „láska je dovednost“, což se mnou hodně rezonuje.

3 nejoblíbenější kosmetické výrobky: sérum od Estée Lauder, rozjasňovač Kryolan a pudrový make-up od Annabelle Minerals

3 nejlepší a nejhorší věci, které jsi viděla na Instagramu: „trollivý“ video Willa Smithe, jak po karanténě přijdeš do fitka a nevíš, co tam máš dělat; účet Nešlo by to levnějc, kde fotografové uvádí špeky, které jim chodí do zpráv; účet jsemvobraze, který přináší skvělé shrnutí aktuálního dění (i se zdroji!)

3 největší trapasy tvého života: To budou asi nějaké opilé smsky klukům, když jsem byla mladá, ale nic konkrétního mě nenapadá. Občas se zastydím, když ke mně na ulici někdo přiběhne, povídá si se mnou tak, jako že se „evidentně dobře známe", a já netuším, kdo to je. Kurzy a „rukama" mi prošlo už tolik lidí, že se to už nedá všechno udržet v hlavě. Ale je mi to líto, nejradši bych si pamatovala všechny!

3 nejlepší věci, které se ti v životě přihodily: Odcestovala jsem a žila jsem nějakou dobu na Bali, což mě hodně vyškolilo a tím posunulo - lidsky, fyzicky i ve vnímání tvorby a byznysu. Po návratu do Čech (věřím, že i díky odjezdu na Bali) jsem potkala svého muže, se kterým se nikdy nenudím a každý společný den je pro nás velikým darem. A třetí věc, o které věřím, že pro mě bude nejhezčí na celém světě, se teprve stane – v létě očekáváme narození holčičky, na kterou se už neskutečně těšíme. :)