Zadržela jsem dech a sáhla si na dno.
Osm metrů hluboko!

Andrea Vránová, publikováno 16. 11. 2022

Reportáž z dechberoucího freedivingu, nutně nejlínějšího sportu na světě

Myslela jsem, že se jdu učit co nejdéle zadržet dech. Místo toho jsem pět hodin profukovala uši a máčela se v nepřiznaných straších. Až jsem si sáhla na dno… osm metrů hluboko! Na tenhle freedivingový (nebo spíš seberozvojový) kurz Honzy Bareše nikdy nezapomenu.

Hluboko pod mořskou hladinou se člověku otevírá svět. Pestrý a živý, jaký Disneyland nikdy nemůže být. Bez kyslíkové bomby se tu ale otevírá ještě něco.

Třinácté komnaty. Tam dole, bez nádechu a sami, možná objevíte své (celoživotní) strachy. Nebo falešné obrazy o sobě samých. Třeba ty, že pod vodou nevydržíte více než minutu, protože byste k smrti zpanikařili.

Nesmysl. Ve skutečnosti vydržíte i PĚTKRÁT tolik.

A nevěřte freediverovi, co se na jediný nádech potopí 45 metrů hluboko. S více než pětiminutovou výdrží!

Každý si může vybrat, jestli se spolehne na přístroj nebo vlastní tělo

Honza Bareš, mj. spoluzakladatel dobrovolnické organizace Trash Hero pořádající úklidy přírody, se na tuhle metu dostal po několika měsících tréninku. Ne že by se mu přístrojové potápění nelíbilo. „Když tě každý ponor stojí cca litr, docela to leze do peněz,“ píše mi po kurzu na Messengeru.

Zanořit se jen tak pod hladinu nestojí (kromě masky) nic. Tedy pokud člověk nelpí na plavkách Louis Vuitton za desítku.

A pro koho nejsou sumy problém, měl by teď dávat pozor:

„Krom financí je tam ještě jeden důležitý úhel pohledu. Radši se budu učit, jak ovládat vlastní tělo a mysl, než jak funguje automatika a žaket,“ otevírá Honza psychologickou rovinu freedivingu, „snad nejlínějšího sportu na světě“.

Freediving je nádherný čas strávený pod hladinou, kdy doplavete k objektu zájmu, pokocháte se a necháte se vynést vodním „výtahem“.

Četli jste bedlivě? Nepsala jsem nic o pocitech udušení nebo panických tempech.

Jakmile si osvojíte freedivingové principy, s trochou štěstí si zaplavete s velrybím žralokem. Pohlédnete do oka mantě. Nebo ustrnete v úžasu nad obnaženými křivkami ve svítícím planktonu. Honza by mohl vyprávět…

Všechny tyhle podmořské scenérie se vepíšou hluboko do paměti a zůstanou tam po celý život. Všem, co zvládnou respektovat zmíněné principy. Třeba si pravidelně profukovat uši.

Na uších záleží. Mimořádně

Tímto tématem otevřel Honza se spolulektorem Igorem Randou pětihodinový kurz v pražském Aquapalace. Právě v něm se ukrývá nejhlubší (osmimetrový) bazén v České republice.

Trochu zklamání na začátek – od freedivingu jsem čekala hlavně různé hacky na výdrž pod vodou…

Dočkám se ale na úvod tohohle. Pardon, na příštích pět hodin tohohle.

Ani ve snu mě nenapadlo, jak moc se ve freedivingu hýčkají uši. Než jsem pod vodou zavyla jak vlčice…

Aú! V uších se mi zavrtěli dva miniaturní ježci. To aby mi připomněli, že jsem si měla uši profouknout o pár metrů dříve.

„Jsou dvě základní metody vyrovnávání tlaku v uších – Valsalvův manévr a Frenzelova metoda. První z nich je prostá – chytnete si nos a fouknete, jako byste se chtěli vysmrkat. Měli byste cítit, že se vám nafouknou uši,“ zaučuje nás Honza. A rovnou vyzývá k akci.

Funguje to ale jen na jedno ucho.

„Člověk rozhýbává část těla, kterou málo používá. Je normální, že na začátku půjde jedno ucho líp než druhé. Koneckonců nejsme symetričtí,“ klidní mě Honza. Vinou může být ztuhlý krk. Na mou potíž naštěstí existuje jednoduché řešení – přitáhnout rukou hlavu k opačnému rameni, než je nespolupracující ucho. A fouknout.

Funguje bravurně!

Naše „smrkající“ session přinese fascinující objevy. Verča při každém fouknutí zapláče, což ostatní (i ji) zaručeně rozesměje. Kristýna zkouší polknout – zalehlé uši se uvolnily! „Polykání dělá dvě věci – otevírá Eustachovu trubici a vysává přetlak ucha. Pod vodou to ale moc nepomáhá,“ hasí nadšení Honza.

„Smrkáme“ dál, smějeme se a… stmelujeme. Nesmělý kolektiv se mění v uvolněnou partu zvědavců objevujících vlastní tělo.

Hle – další poznatek. Leošovi v uších popraskává. „To provází otevírání Eustachovy trubice a samo o sobě tlak nevyrovnává,“ přidává vědecký komentář Honza. „Vyrovnávání tlaku v uších je jako když jsi zamilovaný – pokud si nejsi jistý, tak se to nestalo,“ prolamuje hráz vtipných a setsakramentsky trefných příměrů. Má nás v hrsti.

Nejlínější sport na světě

Dobře, kdo ovládá Valsalvu, tomu svítá na podmořský tanec.

Kdo má ale zmáknutou druhou metodu vyrovnávání tlaku v uších, může pomýšlet i na několikaminutovou podvodní meditaci.

„Pokud vám to jde, trénujte rovnou Frenzlův manévr. Ten Valsalvův manévr nemá žádnou výhodu oproti Frenzelovi, nejpozději ve 25 až 30 metrech selže,“ vysvětluje Honza. Frenzel je účinnější a zároveň citlivější k uším a stojí člověka méně energie.

Při vyrovnávání tlaku Frenzelovou metodou se totiž vzduch z plic nepoužívá. Veškerou práci odvede jazyk, který tlačí do uší vzduch z pusy.

Pro zvládnutí téhle metody ho musíme rozcvičit. A ověřit si, jestli nám funguje hrtanová příklopka. Na několik příštích minut se naše parta mění v hlouček beatboxerů – vyplazujeme na sebe jazyky, přerušovaně vydechujeme (pokud to jde, hrtanová příklopka funguje) a trénujeme freedivingová písmenka „t“, „d“ a „k“. Verča si jazykem hladí nos a chce za každé předvedení úplatek. Faro při trénování hlásek chrochtne… a zanedlouho ji máme procvičenou dokonale. Myslím bránici, ne Frenzela.

Ale jeho zvládnutí se nejeví složitě – kdo dovede se zavřenou pusou „říct“ zmíněné hlásky a nafouknou se mu přitom uši i stisknutý nos, vyrovná tlak jako pilot při bombardovacích náletech druhé světové války. Tuhle metodu vyrovnávání tlaku pro ně vymyslel německý lékař Hermann Frenzel.

Už tady Honza zdůrazňuje jeden z nejdůležitějších přístupů ve freedivingu. Totiž jemnost.

Jemně se nadechnout. Jemně fouknout do uší. Jemně se pohybovat. „Freediving je něžný a líný sport. Je to snad jediný sport na světě, při kterém klesá tepová frekvence,“ vtipkuje a my se už zase smějeme se. A žasneme.

Málo kyslíku? Mýtus.
K hladině tlačí oxid uhličitý

Tady neváhám a konečně vypustím dotaz, co mě pálí od začátku: „Na lenivá tempa ale není čas v momentě, kdy se pod vodou začnu dusit, ne?”

„Člověk u mořského dna, který to má daleko nahoru a nasadí tempo z obavy, že mu dojde kyslík, se chová jako šofér s minimem benzinu, co šlápne na pedál, aby byl u benzinky co nejdřív,“ vyvádí mě z míry Honza. „Pokud máš skutečně obavu, že ti dochází palivo, je potřeba s ním šetřit. S rychlými tempy budeš sice nahoře dvakrát tak rychleji, ale bude tě to stát čtyřikrát víc energie. Navíc se přepínáš se do režimu paniky, boje o přežití.“

Wow, to celé dává úžasný smysl. A co teprve, když se Honza vytasí s biochemií.

Tahle kombinace předmětů byla ve škole moje nejneoblíbenější, ale tohle je něco: plaveš rychle – vydáš víc energie. Energii získáváš spalováním cukrů. K tomu potřebuješ kyslík. Vedlejším produktem štěpení cukrů je oxid uhličitý. A právě ten ovlivňuje tvou výdrž pod vodou. Ne množství kyslíku v plicích! Množství oxidu uhličitého roste nejen při zvýšené tělesné aktivitě, ale i zadrženém dechu. „Takže ve chvíli, kdy doběhnete sprint, potřebujete se vydýchat, je to tak? ,Vydýchat’ znamená dostat z těla něco ven. Oxid uhličitý. Ta čeština je supr moudrý jazyk – vystihli jsme biochemickou podstatu dýchání předponou vy-,“ jásá Honza. A my s ním!

Poučený freediver se tak v sobě nesnaží nastřádat co nejvíc kyslíku, ale snížit na minimum výrobu oxidu uhličitého. Toleranci na něj lze trénovat pravidelným zadržováním dechu a postupným prodlužováním výdrže.

Druhým způsobem, jak ho krotit, je chytrá technika plavání.

„Dvakrát rychlejší pohyb vyvolá čtyřikrát větší odpor vody, takže čtyřikrát víc oxidu uhličitého. Čili čtvrtinový čas pod vodou, než kdybych plaval pomalu,“ vysvětluje Honza. „Proplouvejte vodou s co nejmenším úsilím.“

Jak na to? Základem je brada přitažená k hrudníku a rovná záda. „Tím klesne odpor vody skoro o polovinu. Kdo by to byl řekl, že prodloužím čas ponoru jenom tím, že zatáhnu bradu?“ překvapuje.

Takže plavat jako šíp, ne jako banán. A kreslit rukama strom a kopat jako žába. Honza je kromě profesionálního freedivera i mistr mnemotechnických pomůcek. S ploutvemi platí propnutá kolena, špičky a dlouhé kopy z kyčle.

A tím se obloukem dostáváme zpět k mojí otázce: kdy tedy nastane ten moment, kdy bych měla zrychlit ke hladině?

„Ten moment nenastane. Když budeš mít skutečně obavu, že jsi pod vodou strávila příliš dlouhý čas, je nejlepší zavřít oči a soustředit se na co nejlepší techniku plavání. V ten moment jsi efektivnější a lepší plavec než kdy dřív. Špatní plavci dělají jedno tempo za druhým. Dobří udělají jedno tempo, ale pěkné, dlouhé, silné! A letí. Jen si představte chobotnici nebo sépii, jak dělá tohle [přehrává rychlá tempa], “ baví nás Honza.

Ještě pár drobností na závěr k vyrovnávání tlaku: tlak vyrovnáváme v uších jen cestou dolů, nahoru se vyrovná sám. V uších to může pískat, ale nesmí to bolet. Tlak vody se cca od šesti metrů projeví i na přicuclé masce. Případně na popraskaných žilkách v bělmu, pokud do ní zapomeneme jemně fouknout. A nepotápět se s ucpanými dutinami. Pod vodou o sobě dají vědět bolestí čela nebo lícní oblastí „Je dobré vědět, že pokud vám při freedivingu poteče krev z nosu, neznamená to, že za tři minuty umřete,“ popisuje Honza možné konsekvence s humorem sobě vlastním.

Hrozí jen omdlení. Ani ne tak kvůli zadrženému dechu

Uf, téma vyrovnávání tlaku vstřebáno. Pořád ale nevím, jak vyrovnat ten svůj, co se mi s blížícím se ponorem zvedá.

Už brzy se podívám do očí jednomu ze svých strachů, o nichž jsem do dnešního dne nevěděla – že mi pod vodou dojde dech.

Tyhle pocity zkoumáme ještě na suchu. Honza nás vyzývá k zadržení dechu. Nejdéle vydrží Verča (něco přes dvě minuty), nejmíň já (pod minutu). Pouštíme to. „Všimli jste si, jak rychle se vaše dýchání vrátilo do normálu?“ chytá naši pozornost lektor. „Tím chci říct, jak daleko jste od svých fyzických rezerv. Vaše tělo by si řeklo, kdyby se potřebovalo pořádně nadechnout,“ překvapuje.

Výdrž se dá trénovat pravidelným zadržováním dechu. Ale to, jak dlouho pod hladinou vydržím, ovlivňuje hladina oxidu uhličitého v těle.

Ten bude narůstat pomaleji, pokud se budeme co nejméně hýbat. Pomůže tomu i chytrý nádech. Nabrat si „bagrovou lžíci vzduchu“ láká, ale proč se „potápět s plovací vestou, kterou jste si nenasadili“, zamýšlí se Honza.

Hladké „přistání“ na mořském dně ovlivňují dva fyzikální zákony – Archimédův a Boylův zákon. První z nich říká, že čím větší má těleso objem, tím víc ho to nadnáší. U druhého platí, že čím větší je tlak, tím menší je objem plynu. „To znamená, že když plavu dolů, roste tlak vody. Tím se zmenšuje objem plic,“ doplňuje naše znalosti z fyziky Honza.

Podle Archimédova zákona ale ve stejnou dobu klesá vztlak. „Proto mě to nejvíc nadnáší na hladině. A čím hlouběji plavu, tím míň mě to nadnáší. Až se dostanu do stavu beztíže, kdy se gravitace a vztlak vyrovnají. Půjdu-li ještě hlouběji, můj vztlak ještě klesne, převáží gravitace a potom už budu padat ke dnu.“

A právě stav beztíže ve vodě je ideálním „odpočívadlem“ pro freedivera! Může tu pozorovat rybičky, aniž by musel kopat nohama.

Proto je před ponorem nejlepší se nadechnout jemně. Přirozeně. Jednou!

Hyperventilace, tedy „nadměrné dýchání“, je nejčastější chybou začátečníků. Zjednodušeně jde o jakékoli dýchání, kdy si s okolím vyměňujeme víc vzduchu, než je náš přirozený dech. Často vypadá hyperventilace jako série několika hlubokých nádechů a výdechů. Tohle „rozdýchávání“ může ve vodě přivodit omdlení. „Když budu dýchat, jako bych někam běžel, sníží mi to hladinu oxidu uhličitého nenormálně nízko. Ono to zní jako supr nápad, snížit si hladinu oxidu uhličitého na minimum – ve vodě se budete cítit báječně! Až na to, že nepoznáte, kdy se máte vynořit na hladinu,“ zvedá pomyslný ukazovák Honza.

Zato po každém ponoru jsou alespoň tři hluboké nádechy a výdechy žádoucí! „Člověk pod vodou spotřeboval nějaký kyslík a je tedy potřeba doplnit zásoby.“

„Omdlení je víceméně to jediné, co se vám ve vodě může stát. Je to potenciálně smrtelná chyba. Pokud s sebou nemáte nikoho, kdo vás jistí,“ otevírá závěrečnou část výkladu Honza.

Bez Parťáka do hloubek nelez

Parťák a šťastný ponor – nejdůležitější freedivingové zásady.

Není parťák jako freedivingový Parťák. Ten první se koupe, druhý sleduje. Sleduje vás a dění na hladině. A hlavě vás zachrání, i když se dostanete do úzkých v hloubi oceánu.

Protože „parťák je někdo, kdo se dokáže ponořit alespoň deset metrů hluboko. Kdo vás vytáhne na hladinu, umí s vámi šlapat vodu, a ví, co s vámi dělat. Parťák je člověk, který vás dovede rozdýchat a dotáhnout na loď. A zná základy resuscitace a číslo na místní záchranný sbor,“ upřesňuje Honza.

Kromě toho drží parťák bójku nad místem vašeho ponoru pro bezpečné vynoření. Anebo alespoň dětský kruh, ideálně fosforově žlutý nebo ten s žirafami. „Nikdo, nikdo to nenapálí do dětského nafukovacího kruhu. Ani ty největší ho*ádka, co lítaj na vodních skútrech – to dítě tam může někde být,“ analyzuje Honza chování na vodě. Něco o tom ví – kdysi dostal do hlavy lodí. Naštěstí bez následků.

Uf. Dvě hodiny teorie a tréninku a moje tělo odpovídá – hlady mi kručí v břiše. Tasím svůj rohlík a zahryzávám se. To jsem ale neměla dělat – už jsem středem pozornosti.

Honza mě nabádá, ať si kousnu jen jednou nebo dvakrát. Tělo bude pak všechno jídlo zpracovávat a nebude mi pod vodou na nádech tak pohodlně.

A plný žaludek ruší ještě něco – totiž freedivingové pravidlo poslední:

Šťastný ponor.

„To je takový ponor, který začíná, když je vám dobře a těšíte se na něj. Není vám kosa, nemáte žízeň, hlad, nejste přežraní, nemáte kocovinu…,“ líčí Honza a následně už zajíždí do psychologické roviny. „Štastný ponor je do takové hloubky a na takovou dobu, abyste měli cestou dolů i nahoru neustále na tváři maličký úsměv. Je to ponor beze stresu. Je to ponor, který si užíváte od okamžiku zanoření až po návrat na hladinu. Je to ponor uvnitř vaší komfortní zóny.“

A pokud byste si pořád nebyli jistí, jak takový šťastný ponor vypadá, zavřete oči a nalaďte se na sebe. Užíváte si ponor? Máte dost času? Přiblble se usmíváte? Pak je dneska ten Den.

Zmar ve vodě. Zachránil mě neopren a „náhrdelník“

Upřímně, můj Den to zrovna nebyl. Jsem zimomřivý tvor a v listopadové plískanici jsem se klepala i ve čtyřech vrstvách. Avizovaných dvacet osm stupňů v potápěčské jámě mi přišlo fajn do doby, než jsem zajela pod hladinu.

Zkusit si profouknout obě uši těsně pod vodou a vynořit se – meta číslo jedna. To zní pohodově. Ale ne mým asymetrickým uším – na fouknutí reaguje jen jedno.

Sednout si na dno v 1,5 metrové hloubce, profouknout obě uši a vynořit se – meta číslo dva. Já setrvávám na metě číslo jedna. Stále přemlouvám svoje pravé ucho.

Pět ze sedmi účastníků už zkouší vsedě vyrovnat tlak v třímetrové hloubce. Já se plácám na metě číslo jedna. Uši nespolupracují. Navíc mám problém dosednout na dno 1,5metrové hloubky. A to nejsem párátko ani objemné plovoucí těleso. A vydechla jsem snad všechen vzduch z plic!

Navíc se klepu zimou. Pravidlo šťastného ponoru se už ani nesnažím předstírat…

Kdybych neměla sepsat tuhle reportáž, vyplížila bych se do nedaleké vířivky a nenápadně zajela pod hladinu.

A kdyby nebylo Honzy, co mě vzal na milost. Půjčil mi hřejivý neopren a kolem krku nasadil těžký freedivingový náhrdelník, aby mě s úsměvem poslal ke dnu.

A já dosedla! Zklidněná profoukla obě uši a vynořila se s pyšným výrazem šampiona.

Co na tom, že ostatní se už slaňovali do osmimetrových hloubek.

Sáhla jsem si na (vytoužené) dno. Pomohly děti i hecování

Já si na lano sáhla až ve třetí (poslední) hodině potápění. Tak dlouho trvalo, než moje mysl, uši a plíce začaly spolupracovat. Klid a kapku sebevědomí mi dodal i Igor, podle kterého se na freedivingovém kurzu vždycky najde pár „tvrdohlavých“ uší.

Nadanější z nás zkoušeli zamířit ke dnu po hlavě a v téhle pozici vyrovnat tlak, což je podle lektorů zase o něco těžší disciplína. Igor předvedl i techniku zanořování, tzv. duck dive („kachní ponor“).

A nám pomalejším dodával Honza z břehu odvahu. Kdyby mu freedivingové lektorování kikslo, na psychologii by udělal kariéru.

„Andreo, tam pod vodou jsi byla něco málo přes patnáct vteřin. Přitom jsi na suchu vydržela k minutě. Máš velikánskou rezervu, rozhodně nemusíš tak spěchat k hladině.“

Cože? Takhle krátkou dobu jsem vydržela pod vodou? A to jsem se dostala už čtyři metry hluboko! Výzva přijata.

Dostávám se zase o kousek níž. A hele – už můžu zamávat dětem nakukujícím oknem do jámy! Můj strach z nedostatku kyslíku jako by si na chvíli zdříml…

Tenhle program jsem ale ani po třech hodinách kompletně neodinstalovala. Ač se trochu odlepil.

„Andreo, teď jsi byla jen malý kousek ode dna! Máš na to. Zkus pod vodou vykouzlit malý úsměv a nechat si ho na tváři do vynoření, třeba to něčemu pomůže,“ usmívá se potutelně Honza.

Upřímně, nezafungovalo to u mě jako rozesmáté dětské obličeje. A hodinová ručička, co za patnáct minut měla ohlásit konec.

Jsem od přírody bojovnice a jen tak se nevzdávám. Vjede do mě nečekaný adrenalin. Jen tak se nadechnu a jdu dolů. Ještě kousek. Ještě kousek… Vidím dno, ale… nebude to natěsno? Vzpomenu si na Honzu a jeho pasáž o fyzických rezervách. Přeručkuju směrem dolů, když v tom mě na palci něco pošimrá…

Je to tam!

Dávám si pozor, abych nespěchala k hladině a nepokazila si to.

Nadechnu se a… slyším potlesk. Ne lidí okolo. Ale ten v sobě. Tělo se mi naplní vděčností a pýchou.

Už chápu, proč tolik lidí zkusí freediving a už s ním nepřestane.

Vyhrávat nad svými strachy je totiž návykové.

Anketa pro Honzu Bareše:

Proč se potápíš?

Kvůli rybičkám a mantám a žralokům a chobotnicím. Miluju podmořská zvířata.

Co nejkrásnějšího, nejzvláštnějšího a nejsmutnějšího jsi pod vodní hladinou viděl?

Nejkrásnější: Nahé ženy po tmě pod vodou ve svítícím planktonu nad korálovým útesem, mantí oči zblízka, velrybího žraloka.

Nejzvláštnější: Místo na Filipínách v 15 m pod vodou, kde se mísí horká slaná voda a nad ní studená sladká.

Nejsmutnějšího: Jak potratila samice rejnoka mládě, kdy ji jeden kamarád Thajec nabodl harpunou. Ten večer jsem ho z grilu nejedl a de facto jsem přestal jíst ryby.

Kde všude ses potápěl a jak se tahle místa lišila?

V Indonésii – krásné korálové útesy, velká pestrost druhů ryb, krásná viditelnost pod vodou.

V Thajsku – méně ryb i druhů korálů, skoro o polovinu horší viditelnost.

Na Filipínách – jsou na tom podobně jako Thajsko.

Na Maledivách – skoro mrtvý korálový útes, ale hodně ryb, mant a žraloků.

V Egyptě – krásné korály i ryby, je hodně blízko, jen nad vodou je hnědá poušť, ne zelená vegetace.

Jak vybrat masku, šnorchl a ploutve?

Maska – je nejdůležitější, musí sedět a líbit se – budeš v ní na všech fotkách.

Šnorchl – co nejjednodušší „jéčko“ bez zbytečných „vychytávek“

Ploutve – pro začátečníka krátké šnorchlovací, zkusit si je v prodejně, nesmí se vyzouvat ani tlačit. Do 30metrových a větších hloubek dlouhé freedivingové ploutve. Okolo 50 m a hloub karbonové ploutve nebo monoploutev.

Kdo chodí na tvůj freedivingový kurz?

Lidé před dovolenou u moře (většina), jachtaři, co se tu a tam potřebují potopit ke kotvě, lidé, co dostanou kurz jako dárek, vodomilové, přístrojoví potápěči s touhou poznat, jaké to je bez přístroje, lidi, co se bojí vody i astmatici.