Blog | Naučmese.cz

Jak jsem si na řezbářském kurzu vyřezala pravdu

Andrea Vránová, publikováno 15. 11. 2021

Jasanový meč rukama ženy, co držela dláto poprvé. „Řezbářský um dřímá v každém z nás,“ tvrdí letor Milan Černohorský. © Andrea Vránová

Řezbářský kurz že je jeden z nejúspěšnějších kurzů na Naučmese?“ vykulila jsem oči, když jsem se ptala Adama na čísla. Nerozuměla jsem. Řezbářství… zní to tak okrajově a staromódně.

Po kurzu jsem začala chápat – počáteční nedůvěra tu exploduje v euforii mezi dlátky a hoblinkami.

A tahle mexická vlna emocí dostihla i mě. To když se v mé dlani po deseti hodinách škádlení dřeva „leskl“ jasanový meč.

Práce se dřevem byla náramně voňavá, intimní. Někdy trochu komplikovaná kvůli jeho rozpustilé povaze. S uvolněnou partou nadšenců i svěže jin-jangovými povahami zahloubaného Marka a žoviálního Milana rychle padly všechny předsudky o nádherném řezbářském řemeslu.

I o mně. Tušila jsem, že budu na řezbářském kurzu outsider. Nula zkušeností, vztah ke dřevu kladný, leč pasivní.

Navíc po vstupu do zahrady budovy Dřevák, co je součástí ekocentra Prales v pražských Kbelích, na mě hledí výhradně mužský kolektiv. Věk 35, ale spíš 45 plus. Všichni se dřevem v minulosti koketovali.

Dědeček jako vzor

Tomáš bere na řezbářské kurzy své vnuky, aby viděli, že ne všechno se musí kupovat. © Petr Procházka

Chtělo se mi vycouvat z vrátek a smířit se s tím, že ne všechny komfortní zóny budou v mém životě pokořeny.

Pak ale dorazili ostatní (ženy). A když se Marek chopil slova a začal vymalovávat svůj intimní vztah ke dřevu, nervozita povolila. Jo, pozitivní vztah k přírodě bude stačit!

Uviděl hobití domeček. A zrodila se láska na celý život

„Budete dneska k tomu dřevu vonět. Budete si ho osahávat. Možná, že vás ten jasan, ořech, jilm nebo lípa trošku pohladí. A budete mít celý den na to, abyste se mohli ptát, proč právě ta lípa je náš národní strom. Strom, který má korunu i listy ve tvaru srdce,“ uvádí kurz Marek Vodička. Marek je řezbář samouk a bývalý učitel, co dnes krášlí svět především dřevěnými klikami.

„Od každého stromu se můžeme něco naučit, když budeme mít oči otevřené. Protože co strom to úplně jiný svět. Jako má každý člověk svou biografii, tak i každý strom prošel vlastním životním příběhem. Není lípa jako lípa – můžete mít lípu, se kterou se vám bude dobře vyřezávat. Můžete mít lípu, která se bude štípat. Některá je světlá, některá je tmavá,“ zasvěcuje nás do rozmanité říše stromů. Dřevu přisuzuje lidské vlastnosti a mně je čím dál jasnější, že stromy se v jeho vnímání podobají oživlým Entům z Pána Prstenů.

Lektor Marek Vodička vysvětluje, jak se ohánět japonskou pilkou. Řezbařit podle něj může každý, kdo má v kapse už pár stovek. © Petr Procházka. © Petr Procházka

Ostatně hobitím domečkem jeho symbióza se dřevem začala. Zahlédl ho na letáčku propagujícím kurz přírodního stavitelství Petra Skořepy. „Byla to láska na první pohled – takovejhle domeček si jednou postavím, blesklo mi hlavou,“ vypráví Marek. Do hobitího minikrálovství dodal první dveře a okna. A po několika letech si na jeho motivy skutečně postavil dům vlastní. Z jílu a slámy.

Pokukuju po účastnících, jak se na Markův trochu „ezo“ přístup tváří. Hltají každé jeho slovo. Proč, pochopím hned záhy s představovacím kolečkem.

Průřez generacemi i životními příběhy. Řezbařina stmeluje

„Snažím se mým vnukům něco předat, aby moji malou dílnu ve sklepě potom nevyhodili. A aby se taky naučili, že ne všechno se musí kupovat a že něco vyrobit stojí práci, ze které je pak velký respekt,“ popisuje svou motivaci dědeček Tomáš. Na kurzu je už popáté a i tentokrát vzal s sebou jednoho ze svých vnuků.

Každý účastník kurzu si mohl vyřezat, k čemu měl blízko. „Botu jsme tu měli snad poprvé,“ prozradil Milan Černohorský. © Petr Procházka

U Libora s tatínkem to bylo naopak – mladší generace přilákala starší. „K práci se dřevem jsem tíhl vždycky. Kdybych měl šanci prožít ještě jeden život, vyučil bych se truhlářem,“ prozrazuje Liborův tatínek.

Jana přivezla asi desetiletého syna Štěpána vyřezat si rytířský meč, zatímco Markův starší syn Matyáš se pustí do misky ve tvaru srdce. Pro svou malou sestřičku. A Verča dorazila už podruhé, aby ze dřeva „vymodelovala“ anděla. Pro život, co jí tepe pod srdcem.

Každá výpověď se chvíli marinuje v tichu. Stromy Pralesa šumí ve vánku a ranní paprsky zalévají naše naslouchající tváře zlatem. A málem prozradí i moje lesklý oči.

Myslela jsem, že jedu do Kbel hlavně makat. Jenže ono to s Markovým duchovním přístupem ke dřevu i životu bez emocí nejde.

Kurz trval celý den a práce šla od ruky i v závislosti na druhu dřeva. Na lípu netřeba tak tlačit, ořech vyžaduje pevnější ruku. © Petr Procházka

Celodenní kurz klouzal na koktejlu veselí i tiché práce. Vděčnosti k darům přírody i pokory k fascinující řezbařině. Na radosti s každým odebraným dřevem. I hekajících citoslovců, když se na dlaních objevily první mozoly.

Hbitě je ale zacelilo pár Markových „strof“ o dřevě, Milanův humor, kafe či domácí koláč. A nakonec i ta náplast. Hlavně však pohled na obrysy klubající se z dřevěných polotovarů.

Dub střeží les i dům, jasan vyhrává závody

Na tuhle fascinující proměnu většině „miskařů“ postačilo jedno až dvě dláta (ze začátku vyduté rovné a pak miskové), dřevěná palička pro snazší odebírání dřeva a ruční japonská pilka. Marek s Milanem tu připomínají skromnost řezbářského řemesla: „Nepotřebujete profesionální brusky za patnáct tisíc ani ponk za deset – nejlepší jsou stoly za odvoz,“ tvrdí Marek. A pár základních dlát, buď Švýcary značky Pfeil nebo Fortel, pro české a moravské patrioty.

Prodloužené ruce řezbáře. Větší miskové pro rychlejší odebírání dřeva, tenké rydlo na „malbu“ reliéfu. © Petr Procházka

 Na výrobu meče ze dvou jasanových fošen se zase osvědčil poříz, což je ostří mezi dvěma rukojetěmi. „Vždycky musíš koukat na rovnou stranu toho ostří. Když pojedeš po létech, půjde ti to snadno. V opačném případě se ti to bude štípat,“ instruuje mě Milan, zatímco mi pomáhá upevnit dřevo do svěrky.

U dolování misek se pravidla řezbařiny mění – „dloube“ se přes léta, konkrétně od zamýšleného středu misky ke kraji (nevzniká „hradba“ dřeva před dlátkem). „Jsem pravák, dláto tak držím v pravé dlani, levou si ho seshora přidržuju. S ním vjíždím do materiálu mírně zešikma a když jsem v nejhlubším místě tý šupinky, udělám „delfínka“ – dlátko vypluje na povrch,“ zaučuje nás Marek.

Vypadá to jednoduše, ve skutečnosti je to ale makačka pro celou paži, od konečků prstů po rameno. Nejvíc to pociťují Bára se svým bráchou – pro svoje misky si zvolili trvanlivý, leč tvrdohlavý ořech. Marek nám tuhle jeho vlastnost i vlastnosti dalších stromů dovysvětluje v poobědové pauze. Zase s příběhem na pozadí:

„Třeba dub často roste na krajích lesů. Má hluboký kořeny a širokou korunu. Chrání tak stromy s mělkými kořeny, co jsou za ním. Je to strážce lesa, ochránce, rytíř. Zajímavé je, že když chcete po truhláři, aby vám udělal vchodové dveře, navrhne vám udělat je z dubu – dobře ochrání dům, kde se chceme cítit bezpečně, útulně před vnějším prostředím.“

Kurz se konal ve vzdušných prostorách ekostavby Dřevák v pražských Kbelích a svůj kousek pravdy si sem přijely vyřezat všechny generace. © Petr Procházka

To lípa je poddajnější, měkčí. Druh dřeviny ale není jediným faktorem, jestli se při řezbářství nadřete nebo ne. Do čerstvého to jde líp – ideální pro děti. Výrobek ale musí týdny či měsíce postupně dosychat, nejlépe v papírové tašce, ve stínu zabalený do hoblin se stejnou vlhkostí. Jinak popraská.

Marek sice nic nevyrábí, ale kdyby si měl vybrat jeden druh dřeva, byl by to jasan. „To je můj miláček. Je zajímavý tím, že má pestrou kresbu. Může být i hodně tmavý. Používá se třeba na násady u lopat, topůrka sekyr a taky na šípy a luky, protože je tvrdý, ale pružný. A taky se z něho dělají lyže – jeden český výrobce pečlivě vybírá nejvhodnější části jasanu a dodává je firmě HEAD, na jejíchž lyžích vyhrávají mistři jako Lindsey Vonnová světové závody.“

Nešikovnost vyloučena. Řezbářský talent dřímá v každém z nás

Nejen pro fanoušky dubu pak Marek ukazuje i druhý způsob držení dláta, kdy je obrácené směrem k tělu. Vypadá to sebevražedně. Marek jako by mi četl myšlenky.

Tiché chvíle soustředěné práce se střídaly s bujarým veselím u stolu, který zajišťovali žoviálnější účastníci kurzu. © Petr Procházka

„I v tomto případně si dlátko přidržuju druhou rukou a stojím kus od pracovního stolu. Dřevo mám vždy upevněné ve svěrce. Dneska budu hodný, ale budu i přísný, pokud uvidím porušení těchto zásad bezpečnosti při řezbařině,“ zvážní. Vzpomene na svůj ostravský kurz, kdy jeden účastník pravidla nedodržel a začal krvácet. „Místo toho, aby šel za mnou, zpanikařil a utekl někam dozadu. A tak jsme tam studentům a učitelům waldorfské školy zanechali vzpomínku v podobě takové Zdi nářků,“ líčí tragikomicky nepříjemnou zkušenost a spolu s tím ukazuje samoobslužnou lékárničku.

Tu jsem využila jen jednou – ohoblovala jsem si prostředníček. Zahlazovala jsem nerovnosti záštity meče a neměla dřevo upevněný ve svěrce, přiznávám. Nechtělo se mi, šlo o tři tahy. A tak mi hoblík jemně připomněl, že ačkoliv se oháním tak trochu dětským náčiním, nemám si ho plést s pilníkem na nehty.

Nutno však přiznat, že zjednodušení práce s každou odpracovanou hodinou láká. Tuze. I takový nekňuba jako já získává s pohledem na již zřetelný meč řezbářský sebevědomí. Ne náhodou.

Před a po. Polotvary vpředu a nádherné výrobky v rukách účastníků dokazují, že padlého stromu je do kamen škoda. © Petr Procházka

Talent pro řezbařinu dřímá v každém z nás, je přesvědčen Milan. „Práce se dřevem je spojená s lidstvem odjakživa. Je to jeden z prvních materiálů, co člověk používal. Mezi vašimi předky je tak určitě nějaký řezbář či truhlář. A já věřím, že šikovnost se mentálně přenáší z generaci na generaci, takže se můžete s důvěrou oddat tomu, že vám to půjde.“

A opravdu. Když jsme se v závěru kurzu znovu postavili do kruhu, v rukou už nebyly kusy dřeva. Ale nádherné předměty. Misky, lžíce, reliéfy nebo meče vzbuzující úctu a vděk.

Jako by nám onen padlý jasan, lípa či ořech chtěly naposledy připomenout svou nevyčíslitelnou hodnotu.

Co si z toho odnést?

  • řezbářské řemeslo je krásné, protože mění dřevo v nádherné předměty, dary, vzpomínky
  • řezbařit může každý, od dětí po ženy a seniory, talent do nás zaseli naši zruční předci
  • od každého stromu se podle řezbáře Marka Vodičky můžeme něco naučit
  • lípa je náš národní strom, má korunu i listy ve tvaru srdce a je měkčí, ořech je tvrdohlavec a dub „strážce lesa“ díky hlubokým kořenům
  • i díky tomu je dub ideální pro vchodové dveře („zajistí“ bezpečný vstup do domu); jasan zase na topůrka, luky nebo lyže díky své tvrdosti a pružnosti
  • řezbářství je skromné řemeslo, postačí dláto a brousek za pár stovek, lepší než ponky jsou stoly za odvoz
  • na dláta značek Pfeil nebo Fortel je spoleh
  • vyřezaný předmět chce promastit, „zakonzervovat“, například lněným olejem
  • dláta brousit ručně diamantovým brouskem, dobrousit arkansasovým kamenem a doleštit hovězí kůží

PS: Marek se neohání mistrovsky jenom dlátem. Nově vás zasvětí do mysteriózního kovářského řemesla na svém Kovářském kurzu, z něhož si odnesete nůž s dřevěnou rukojetí a koženým pouzdrem.

Bonusy na konec

Ruční broušení dlát podle Milana Černohorského

.

Báseň o lípě, kterou nám Marek předčítal o polední pauze

(sbírka V korunách stromů se mi zdálo) od Markéty Kotkové
image

Marek Vodička

Řezbář a truhlář, s jehož dřevěnými klikami se překročení domovního prahu mění v událost. Dřevo k nám podle něj promlouvá a jeho výběr ovlivňuje i to, jak se doma cítíme. Duchovní přístup razí nejen v řezbařině, ale v životě obecně. Zásadně ho v tomto nasměrovala škola Akademie sociálního umění Tábor.

S manželkou Veronikou provozují e-shop s dřevěnými výrobky a dekoracemi z ovčí vlny. A spolu si v Nové Vsi nad Popelkou postavili i pohádkovou chaloupku z jílu a slámy. Nahlédněte do ní (i Markovy životní filozofie) s dokumentem České televize.

image

Milan Černohorský

Řezbářský kurz na Naučmese začal „spolumoderovat“ až pár let od jeho založení, za Markovo pozvání je ale vděčný. Ve dřevě se podle něj nachází pravda a člověk se o něj, respektive o řezbařinu, může v dnešní nestabilní společnosti opřít.

Ke dřevu čichal odmalička – s tatínkem sázel i kácel stromky v jejich rodinném lese. Touhu po práci se dřevem ale udusaly perspektivnější obory jako strojírenství, elektrotechnika a informační technologie. Ztracenou nit po letech našel. A dnes je z něj vystudovaný umělecký truhlář.

Andrea Vránová Autorka textu

Dvojnásobná máma a manželka. Takový 2 v 1. Nebo taky sen, co se mi splnil a kterej žiju. Je mi 28 a nepředstírám, že miluju svůj rodinnej život. Více na mém Naučmese profilu ↠