Blog | Naučmese.cz
Naučmese newsletter / archiv
Posíláme tipy na nové kurzy a zajímavosti z netu.

Se slepou ženou o tom, jak se jí (někdy) hnusí cizí pomoc

Andrea Vránová, publikováno 25. 8. 2021

Než nabídnete slepci pomoc… přečtěte si tento text.© Pexels.com

Otvírám textový editor, protože jsem dala slib.

A to já sliby nedávám. (Jsem srab. Nebo realista?)

Dala jsem slib. Že budu šířit následující poselství. Totiž:

Nevidomí většinou NESTOJÍ O POMOC.

Dneska jsem se dala do řeči s jednou z nich. Stalo se tak u pítka Na Troníčku v Prokopském údolí.

To místo má výbornou strategickou pozici a v horkých dnech magnetickou (čtete správně) moc – přitahuje všechny žíznivé krky od Lužin po Barrandov.

A děti.

Všechny.

Já tam s těma svýma dvěma (3,5 a 1,5 roku) vždycky strávím hodinu. Sednu si tam do toho zatravněnýho metru mezi chaloupkou a silnicí a fascinovaně pozoruju svoje děti, jak se šedesát minut zabývají… tekoucí vodou.

Není to ale tak překvapující – voda tu totiž teče proudem. Žádnej spořivej tatík nebo mamka ji tak nemůžou zastavit.

A tak jsem tam během tý hodiny mluvila s cyklistou, co sem jezdí z Barrandova každej den na kole se čtyřma dvoulitrovkama. Pro tuhle a nejinou vodu.

Se spoluautorem pítka ze zmíněné chaloupky.

A s nevidomou ženou.

Novou Zorkou. Nebo Zorkonovou, jak se s humorem ráda představuje.

Nechutný a invazivní. Tak mohou někteří slepci vnímat cizí, byť dobře míněný dotek.© Pixabay.com

Přišla jen s malou krabičkou a slepeckou holí. Naboso. Z Barrandova. Šest kiláků tam a zpátky to bude určitě.

Přiblížila se k pítku. Dcera si tu zrovna chladila růžový chodidla od rozpálenýho kanálu a syn byl zabranej do přípravy hluchavkový vody. Pítko bylo zkrátka vytížený.

Chvilku nejistě přešlapovala. Zastavila se tak dva metry od něj.

Co teď, safra? říkám si. Chce se napít? Nebo ne? Nemá nic, z čeho by pila… Nebo mi chce něco říct?

Chtěla jsem nabídnout pomoc. Ale v poslední chvíli se můj mozek a řečové ústrojí domluvily na neutrální „sondovačce“. Totiž jestli chce zkrátka a dobře pustit k vodě.

„Já se tady jen trochu napiju,“ řekla a šla si nabrat do dlaní.

(Jasně, dlaně. Taky mě mohlo napadnout, že ne všichni potřebujou k pití lahev.)

Daly jsme se přirozeně do řeči. A když jsme asi po tři čtvrtě hodině skončily, ulevilo se mi, že jsem jí tu pomoc nenabídla.

Že jsem na ni nesáhla.

Neměla podlézavej tón.

Kdybych měla já denně tolik společenskýho kontaktu a doteku od cizích lidí jako mnozí slepci, moje introvertní schránka by pukla na atomy.

Nemají zrak, ale mluvidla ano.
O pomoc si kdyžtak řeknou.© Pexels.com

Ono to zní jako samozřejmost. Nedotýkat se cizích lidí. Nebrat je za loket. Nebo je chytat za ramena.

Jenže není.

Jenom si zkuste vzpomenout na okamžik, kdy jste naposledy stáli vedle nevidomého člověka třeba na nástupišti metra. Nebo před schodama. Určitě jste k němu nepřistoupili s nabídkou pomoci? Nevzali ho jemně za loket?

Možná si teď říkáte, co strašného jste provedli.

Totiž zásadně narušili osobní i komfortní zónu slepce. A možná naťukli jeho sebevědomí.

Aby se to líp představovalo:

Model č. 1 (pro ženy): čerstvě narozené miminko a nápomocná tchyně, co vám bere plačící uzlíček z rukou se slovy „ukaž, já ho uspim, běž si odpočinout“.

Model č. 2 (pro muže): do bytu se vám nakvartýruje tchán s vrtačkou a připevňuje obraz vaší manželce. Místo vás. Vrtačku přitom máte. Vrtat umíte. Jen si to chcete udělat sami, kdy a jak chcete.

Mějte však na mysli: tchán chtěl jen pomoct!

Třese se vám zaťatá pěstička?

Tak nevidomí to maj prej úplně stejně.

Neprahnou po nevyžádaný pomoci.

A když helfnout potřebujou, ŘEKNOU SI.

Minus další smysl. S příchodem roušek přišly u Zorky epileptické záchvaty. © Pexels.com

Jak mi prozradila Zora, „nevidomí většinou chodí známé trasy a když narazí třeba do sloupu, je to jejich chyba, že nedávali pozor, špatně používali hůl“.

A při konverzaci o dotecích cizích lidí dokonce použila výrazy jako „nechutný“ či „invazivní“.

Jako by nebyla výzva samotný přesun z místa A do místa B, nabaluje se na ni ještě další – totiž nepřetáhnout nějakýho „dobráka“ slepeckou holí. (Psáno s nadsázkou Zorce vlastní.)

Na závěr mi ještě řekla pár zajímavých postřehů ze života – třeba jak měla z nošení roušek epileptický záchvaty. Protože v nich neslyšela. „Odečetl“ se jí prý další smysl, čich, což působilo paniku. Podle Zory mají nevidomí smysly jinak uspořádané. A citlivější.

Nebo jak dovede velmi dobře odhadnout člověka po čuchu. Doslova.

To jsou ty šestý smysly.

Nám jistě postačí základních pět. A trocha správné empatie tomu.

Co si z toho odnést?

  • nevidomí nejsou němí či slaboduší, umí si říct o pomoc
  • je dobré vždy počkat, až si o pomoc řeknou sami
  • v opačném případě jim můžeme prokazovat medvědí službu – nadměrný kontakt je může obtěžovat, zahlcovat až znechucovat
  • obzvlášť nepříjemný může být dobře míněný úchop za ruku, loket či jinou část těla – nevidomí si v jejich součtu za den mohou připadat „zneužitě“
  • respirátory a roušky sebraly nevidomým další smysl (čich), některé z nich tak ochromil

Andrea Vránová Autorka textu

Dvojnásobná máma a manželka. Takový 2 v 1. Nebo taky sen, co se mi splnil a kterej žiju. Je mi 28 a nepředstírám, že miluju svůj rodinnej život. Více na mém Naučmese profilu ↠